JIŘÍ MACHÁČEK

Když se ve filmu Samotáři objeví na scéně JIŘÍ MACHÁČEK (33), hlediště kina se rozezní spontánním smíchem. Podobné reakce vyvolává i v návštěvnících představení divadla Sklep. Ale k tomu, aby v lidech vyvolal pozitivní emoce projevující se vibrující bránicí, nemusí být nutně vidět, což se mu roky dařilo coby moderátoru pražského rádia Limonádový Joe. Jiří Macháček je totiž Doktor Vinetů.

Proč si vlastně říkáte Doktor Vinetů?
Vinetů je vzor. Hrdina, muž, který nikdy nezakolísal, a moje infantilní láska. A Doktor jsem proto, že jsem doktor práv. Když se hledaly vhodné přezdívky do rádia, zamyslel jsem se a vznikla tahle kompilace.

Váš ostře řezaný obličej se vyznačuje až indiánskými rysy. Přemýšlel jste někdy, jestli tím Vinetůem nejste i z jiných, řekl bych hlubinnějších důvodů?
Jednou jsem se ráno probudil v Mexiku u pyramidy v Tulumu a měl jsem silný pocit, že už jsem tam někdy žil. Jako bych se ocitl na důvěrně známém místě. Tu noc jsem měl sen, takový, o kterém pak přemýšlíte, jestli to náhodou nebyla skutečnost ... No, dost možná to taky bylo způsobeno tím, že jsem byl poprvé v subtropech, všechno jsem vnímal trochu intenzívněji a ulítl jsem na nějaké vizi. Ale abych odpověděl na otázku – můj otec pochází z Moravy a matka z Prahy, takže žádné mapovatelné indiánské kořeny nemám. To spíš ty hlubinnější důvody. Ano. Jsem vlastně takový Indián z hlubin.

Jak se člověk jako vy, který si podle všeho rád hraje, rozhodne pro studium něčeho tak nudného, jako jsou práva?
Nějakou vysokou jsem dělat chtěl, abych si prodloužil flákavé postpubertální období a nemusel jít do práce vydělávat v nějakém podniku, jen aby se bolševikovi lépe dařilo. A věděl jsem, že nemůžu studovat nic, kde je matematika. Takže práva. Tehdy to byla spíš jakási škola pro středně vzdělaného totalitního policajta, řekl bych. Mně to ale stejně dávalo zabrat, nemám k tomu prostě talent.

A titul JUDr. jste dostal za dobré známky, nebo za co?
Kdepak! Prolízal jsem se štěstím, bylo tam pár lidí, kteří mi byli nakloněni, nechávali mě projít a nakonec mi dali i ten doktorát. Patrně mám nějaké osobní kouzlo, co myslíte?

Patrně ... Nicméně dnes má takový titul docela cenu.
Ano. Někteří moji spolužáci jsou poměrně bohatí. Pro mě to má cenu leda jako přezdívka. Já jsem už od druhého ročníku věděl, že kdybych měl tuhle práci dělat, byl bych nešťastný. Možná bych se dokopal k tomu, abych vydělal prachy, ale nejspíš bych při tom trpěl žaludečními i jinými problémy. Nevím ... prostě jsem šel jinou cestou.

Rodiče netrpěli, že jste doktorem jen v rámci svého uměleckého jména?
Měl jsem s nimi dohodu, že musím dostudovat a pak si můžu dělat, co se mi zachce. Jistě, jakmile jsem dostudoval, rodiče hned vystrčili růžky a chtěli dohodu rozšířit o dodatek, že se tím budu i živit. Ale neprošlo jim to, takže si teď můžu dělat, co budu chtít.

Jak se z vás stal herec? A jste vůbec herec?
To je právě otázka. Já se tak necítím. Ale ta práce mě baví. Dává mi vnitřní blaho. Nechci být profesionál, chci zůstat amatérem a zároveň hereckou práci dělat nejlíp, jak jsem schopen.

Proč se bojíte být profesionálem?

Bojím se toho, že kdybych se jím stal, tak bych začal být horší, než jsem byl.

Jak se vám komunikuje s profesionály?
Co je vlastně v herectví profesionalita?

Třeba když vám režisér řekne, že chce, abyste byl smutný, a vy mu nabídnete tucet výrazových možností.
To se mi naštěstí ještě nestalo, aby po mně některý z režisérů, s nimiž jsem pracoval, něco takového chtěl. Já chápu herectví jako nástroj k vyprávění příběhů o lidech. Herectví vytržené z tohoto kontextu by mi připadalo mírně úchylné a nesmyslné.

A musíte vzít takový příběh za svůj?
Musím vědět, proč a komu ten příběh vyprávím, pak ho vezmu za svůj.

Máte raději režiséry, kteří přesně vědí, co po vás chtít, nebo ty, kteří vám nechají větší prostor?
Nemyslím, že bych dělal s tolika režiséry, abych je mohl rozdělit na nějaké typy. Ale dělalo se mi dobře s každým, kdo byl ochoten odpovědět na moje otázky a o koho jsem se mohl opřít.

Jak se na roli připravujete?
Já se tak nějak hledám a režiséra používám k tomu, aby mi řekl, jestli se nacházím ve správných souvislostech.

Jste členem divadla Sklep a zdá se, že ačkoliv zdaleka nepatříte ke služebně nejstarším členům – spíš naopak –, zapadl jste do něj hladce. Jak k tomu došlo?
Do Sklepa jsem se dostal přes rádio Limonádový Joe. Někteří ze Sklepa přišli do rádia a někteří z rádia zase přišli do Sklepa. No, to jsem byl vlastně jen já. Ale že bych zapadl, to si nemyslím. Jakožto služebně nejmladší musím všem čistit boty, žehlit kostýmy, dolívat sklenice a snášet různá nelidská příkoří. Už se těším, až do Sklepa přijde někdo další. Ale stručně řečeno: Sklepáci neberou to svoje „divadelnictví“ moc vážně, což je pro mě přitažlivé, protože potom to má cenu brát vážně. Je to srozumitelné?

Průzračně!
Dobrá. A já se třem představením, v nichž účinkuji – totiž Besídce, Mlýnům a Mazanému Filipovi –, věnuji, co mi síly a schopnosti stačí. Je to radost i relaxace. Ale já se vlastně snažím všemu, co dělám, věnovat naplno. Když to nejde, tak s tím praštím.

Jaký máte pocit, když se vidíte v kině?
Odcizený. V Samotářích vidím místa, o kterých jsem přesvědčen, že bych je mohl zahrát líp. A zase místa, o nichž bych netušil, že je můžu zahrát tak dobře. Už jsem to viděl několikrát a vždycky je to pro mě taková učebnice. Dívám se a přemýšlím, co musím příště udělat, abych byl lepší. Nedokážu mít z filmu, v němž hraju, divácký požitek. Těší mě, když se smějí diváci a já zjišťuju, že se povedlo navázat nějakou komunikaci.

Do jaké míry se s rolí ztotožňujete?
Někdy se až divím, jak mě to vtáhne. Večer přijdu domů a zjišťuju, že se té role nemůžu zbavit. A možná jsem i pro některé lidi v mém okolí trochu jiný, chovám se jinak, dělám jiná gesta, používám jiný slovník a může za to postava, kterou zrovna hraju. Nebráním se tomu. Myslím, že je to v pořádku. Je to určitý přerod. A taky pak se zájmem sleduju, jak se zas postupně vracím sám k sobě. Je to pro mě objevování sebe samého v úplně jiných souvislostech. Nebo spíš objevování jiných souvislostí ve mně. Kvůli tomu vlastně hraju.

Jste nakrátko ostříhaný. Souvisí to s vaším návratem od Samotáře k Macháčkovi?
Přesně tak.

Vedle Sklepa jste si zahrál i v divadle v Příbrami. Inspirovalo vás nějak tradičnější divadelní prostředí?
Být součástí takového divadelního souboru mi připomínalo spíš proces bližší tovární výrobě než kreativní tvorbě. Po třech nedělích jsem věděl, že tam nemám co dělat, ale nešlo odejít dřív než po čtyřech měsících.

Znamená to, že už zkušenost herce ve stálém, tradičněji pojatém souboru nechcete opakovat?
Rád bych si zahrál někde jako host. Záleželo by na nabídce, typu role, penězích a spoustě dalších věcí. Potíže mi dělá jen představa, že jsem členem stálého divadelního souboru. Uznávám, že jsem rozmazlený. Asi proto, že jsem nikdy nemusel dělat nic, co bych nechtěl, a mohl se živit tím, co mě bavilo, anebo jsem se prostě bavil tím, co mě živilo.

Zmínil jste se o penězích. Hrajete v reklamách?
Zatím jsem všechny odmítl, ale to neznamená, že bych v nějaké nezahrál. Jen mi nikdy nepřišlo, že by nabízená částka opravdu vyvážila ...

... tu promiskuitu?
To jsem neměl na mysli. Chtěl jsem říct, že nabízená částka zatím nevyvážila ten vklad, který ode mne zadavatelé požadovali.

Řešíte nějak ve Sklepě otázku účinkování v reklamách?
Neřešíme.

Je to tabu?
Ne, ne. V tom je naprostá svoboda. Kdo chce, ten si natočí reklamu, jakou chce a za kolik chce. Já jsem třeba napsal reklamu jako parodii na sitcom, v níž hráli Sklepáci Tomáš Hanák a Lenka Vychodilová, režíroval ji Milan Šteindler.

Ta reklama se vysílala na nejkomerčnější z myslitelných komerčních televizí. Máte nějaké meze?
Určitě. Meze mám. Ale konkrétně k téhle reklamě. Napsal jsem ji proto, že téma a způsob zpracování i nabídka, tedy svazek okolností, za jakých jsem tu reklamu dělal, mi přišly jako příjemné. Neměl jsem jediný problém.

Nenapadlo vás třeba, že když poetiku, kterou ve Sklepě používáte jako alternativu či protiváhu ke konzumnímu typu divadla, jako je třeba to příbramské, nasadíte do reklamy, tak ji devalvujete?
Alternativa ... I kdyby byl Sklep alternativní, neznamenalo by to, že bych měl mít pocit viny, když budu pracovat v reklamě, která mi umožňuje kreativní přístup. Samozřejmě – ta reklama podporuje prodej nějakého výrobku, ale to jsem věděl od začátku a nevadilo mi to. Nemám kategorie jako komerční, konzumní, alternativní. Neexistují pro mě.

O co vám tedy jde?
O konkrétní projekt a o cestu k němu. V tomhle světě se prostě nějak musíme živit. Pro vaši představu: odmítl jsem hrát v reklamě pro jednu spořitelnu, ale i ve filmu Otíka Schmidta, odmítl jsem stát se členem stálého souboru divadla v Liberci, udělat rozhovor pro magazín Právo. Odmítl jsem pracovat dál v rádiu Limonádový Joe.

S rádiem Limonádový Joe jste byl velmi úzce spojen. Proč jste v něm skončil svoje působení?
Přišel do něj nový ředitel. S kolegy jsme se dohodli, že když v rádiu zůstane on, tak odejdeme my. On zůstal a ti, kterým vadil nejvíc, najednou přešlapují a chtějí z různých důvodů vysílat dál. Pro mě to je ale nepřekousnutelné. Tak jsem se rozloučil s posluchači, s břízkou, která stojí za oknem studia, a odešel jsem.

Po kolika letech?
Po čtyřech. Skoro přesně na den.

Nechybí vám rádio?
Chybí, ale nelituju. Slovo by se mělo plnit. Vím, že jsem se rozhodl správně.

Když hrajete v divadle, vidíte pro koho. V rádiu jste věděl, ke komu mluvíte?
Často jsem s posluchači mluvil po vysílání, reagovali na věci, které je zajímaly, ale byla i okamžitá zpětná vazba přes telefonáty. Bavilo mě posouvání reality do různých mystifikačních rovin, ale hlavně to byla hra, improvizace a skvělá zábava.

Musel jste mít takový ten opojný pocit, že vás nic nemůže překvapit.
Bylo to úplně naopak. Ráno jsem jel do rádia a říkal si: „Panebože, co vlastně dneska budeme dělat?“ A doufal jsem, že se něco stane, že mě něco překvapí a nějaký nápad se narodí. Kupodivu se většinou i narodil. Myslím, že to fungovalo.

Vedle divadla, filmu, rádia máte i kapelu Mig 21. Co vám přináší největší radost?
Všechno, co dotáhnu do konce.

Nebylo by praktičtější pořádně se opřít do jednoho oboru?
Praktičtější snad, ale já mám podvědomý strach, že kdybych dělal jenom jednu věc, tak se mi zautomatizuje a bude ze mě zkostnatělý profesionál.

Co byste chtěl dokázat? Jste ambiciózní?
Jsem. Mou velkou ambicí bylo zahrát si ve filmu nějakou výraznou roli. Ani nevím, jak jsem k téhle touze přišel, proč ji vlastně mám. Ale mám ji pořád.

V Samotářích vám to coby Jakubovi ovšem docela sedlo, ne?
Ve chvíli, kdy mi David Ondříček řekl, co tam budu hrát, jsem cítil, že se cosi v mém životě naplňuje. Jako bych byl ve velkém vápně před prázdnou brankou, David mi nahrál a já už se pak soustředil jen na to, aby se ta mrcha ambice ukojila. Abych tu nahrávku „vsítil“.

A vsítil jste?
No, koukám se teď na svou světelnou tabuli a čekám, jestli se na ní opravdu změní skóre.

PETR VOLF, Reflex 25.6.2000

JIŘÍ MACHÁČEK

Kočka má devět životů a jeden džob: chytat myši. V pauzách se může vyhřívat na slunci, spát nebo se nechat drbat za ušima. Člověk to má v poslední době nějak naopak: jeden život, devatero zaměstnání a žádné pauzy. Jiří Macháček je ve svých třiatřiceti letech filmový herec, člen divadla Sklep, moderátor, scenárista, zpěvák skupiny Mig 21, Doktor Vinetů v rádiu Limonádový Joe, výrobce laviček značky LAMA, umývač nádobí a myslivec.

"Dobré játro," vítává vás na vlnách rádia Limonádový Joe po ránu do života. Pokud ovšem posloucháte jiné stanice a nepatříte ani k fanouškům divadla Sklep, mohl vám tento mladý herec snadno uniknout. Nedostal Českého Iva, ani nezazářil v nějakém filmu tak, aby se stal miláčkem davů. Navíc je hnědovlasý, takže si ho sotva spletete s Leonardem DiCapriem. Přesto se o něm v poslední době mluví jako o velkém talentu a rodící se hvězdě. Vedle toho, že hraje pravidelně ve sklepáckých kusech, přibyvá v jeho filmografii každý rok jeden nový titul. Předloni se představil v Mrtvém broukovi jako chladný čajovník Karel, vloni si zahrál Roberta v úspěšném snímku Saši Gedeona Návrat Idiota a teď začíná zářit jako Jakub v Ondříčkových Samotářích. Tři mladí muži, tři rozdílné povahy, ale všichni mají něco společného. Karel, Robert i Jakub byli zpočátku příběhu v pozadí. Nikdo netušil, že právě oni zamíchají kartami a především city svých blízkých. Stejně tak se v pozadí zatím pohyboval i jejich představitel. To, zda Jiří Macháček zamíchá díky Samotářům kartami, se teprve uvidí, ale jisté je, že Jakubovy hlášky typu: "Hulení nemá u nás zatím vybudovanou tradici" se určitě stanou stejně známými jako knoflíkářské: "Neživíš, tak nepřepínej!"

Režisér David Ondříček vybíral herce do Samotářů skoro rok. Dostat roli prý nebylo snadné. Jak se vám to podařilo ?
Hráli jsme spolu fotbal a on se mě o přestávce po prvním poločase zeptal, jestli bych nepřišel na casting. Řekl jsem mu: "No, počkej, na casting, nejdřív mi to snad dáš přečíst!" a on na to, že to je pravda. Ale nedal mi to přečíst a já jsem na ten casting stejně přišel. Tam mně David nabídl tři úplně jiné role. Všechny jsem si je vyzkoušel, ale když jsem si pak přečetl scénář, chtěl jsem hrát jedině Jakuba. Zkusil jsem ho a David mi tu roli nakonec dal.

Jaké byly ty další role, co vám Ondříček nabídl ?
Šlo o Petra, kterého hraje Saša Rašilov, Ondřeje, co hrál Ivan Trojan, a Roberta Mykyho Křena. David mi všechny ty role vlastně nenabízel, ale spíš si mě na nich tak prozkušoval.

Proč jste si nakonec vybral Jakuba? Chtěl jste si při natáčení zakouřit marjánku?
Ne. Protože mi z nich přišel jako největší outsider a já mám outsidery hrozně rád. Lidi na okraji společnosti. Alespoň na filmovém plátně je mám hrozně rád. To byl první důvod a druhý důvod byl, že se role Jakuba nejvíc lišila od všech věcí, které jsem dělal předtím.

Ve filmech hrajete poměrně málo. Každý rok točíte jeden, ale poslední dobou to jsou samé úspěšné projekty (Návrat idiota, Samotáři). Jak to děláte?
Asi jsem měl štěstí.

Miky Křen připustil, že se během natáčení filmu choval občas i mimo plac poněkud ostřeji jako Robert a dopouštěl se tak různých faux pas. Narozdíl od Roberta je váš Jakub pohodář. Přistihl jste se, že přebíráte nebo jste přebíral nějaké jeho rysy?
Je pravda, že jsem se s tou rolí sžil. Když jsem se třeba bavil v krámě s prodavačkou nebo když mě stavěli policajti, hned jsem přemýšlel: Co by jim asi místo mě řekl Jakub? Jak by se asi zachoval? Vlastně jsem během práce na té roli a během natáčení na Jirku Macháčka úspěšně zapomínal. Pořád jsem myslel na Jakuba. Po natáčení mi zase nějakou dobu trvalo, než jsem se sám k sobě vrátil. Ale myslím, že jsem se vrátil. Nebo ne?

Takže jste si Jakuba jen představoval, nebo jste se jako on i choval?
Vlastně jsem bral ty situace jako takový studijní prácičky, jako zkoušky, takže jsem se tak někdy i choval. Všem prodavačkám a policajtům se tímto omlouvám.

Nevadí vám, že se na vás po Samotářích budou všichni koukat jako na nejznámějšího kuřáka marihuany v Praze?
Doufám, že nebudou.

Ale zatím to vypadá tak, že si z vaší postavy ve filmu odnes1i diváci právě tohle.
Myslel jsem, že to bude horší.

Takže se vás lidi neptají, kolik jste toho vyhulil a jestli hulíte i normálně a na podobné věci?
To se samozřejmě ptají, ale já v tom nečtu, že by mě osobně měli za nějakýho velkýho huliče trávy. Tohle téma lidi poměrně dost zajímá a navíc je to i společensky hodně diskutovaná otázka.

Když už jsme u toho, jste pro, nebo proti legalizaci lehkých drog?
Pro.

David Ondříček řekl, že náklady na Samotáře pořádně zvedla právě marihuana. Kolik se jí během natáčení vykouřilo?
To je spíš otázka na výkonného producenta. Já účty nesledoval.

Takže množství aplikovaných cigaret nejde určit?
Jde. Bylo větší než velké.

Měli jste jako herci s postavami Samotářů něco společného, ne to byly "jen role"?
Filmové role všech těch sedmi 1idí, co jsou v Samotářích, jsou mnohem víc vyhraněnější než skutečné postavy a jejich charaktery jsou mnohem víc kontrastnější. A je to pro dobro toho filmu, že se nesnaží zobrazit nějaké určité konkrétní postavy. Spíš tu jde o něco jiného. Teď čekám otázku o co...

O co?
Dobrá otázka, děkuji. Někdy o tom popovídáme. (smích)

Je vám Jakub z těch sedmi lidí alespoň nejbližší, když jste ho vybral, nebo byste sám sebe spíš viděl v jiné roli?
Neuvažoval bych, jestli jsou mi blízcí nebo ne. Jsou to víc takové názory na svět než konkrétní postavy, a to je na nich pěkný. Nemusím se ve svém osobním životě ztotožňovat s některým z nich, bohatě mi to stačilo při natáčení.

Nemyslím zrovna ztotožňování, ale čím je vám třeba Jakub sympatický?
Ten chlapec má spoustu sympatických vlastností, které já nedokážu ve svém osobním životě vyvinout.

Například?
Velký zájem o druhý lidi a snaha být opravdu dobrým člověkem.

Z toho lze logicky odvodit tvrzení: Macháček nemá zájem o druhé lidi a nesnaží se být dobrým člověkem. Je to tak?
Já ten zájem mám, ale líbí se mi, když to někdo dokáže ještě intenzivněji než já.

Film je o tom, že lidi dnes těžko dokážou navazovat vztahy, být s druhým člověkem. Snažíme se být individualisty a nakonec zjistíme, že už se k nám nikdo nehodí. Máte osobní zkušenost, že to tak opravdu je?
Skromně si o sobě myslím, že jsem docela komunikativní člověk a že ještě dokážu navazovat vztahy .

Ve filmu je taky všichni navážou, ale neudrží.
Jo, udržet vztah, to je ještě větší frajeřina.

Samotáři tak působí trochu pesimisticky, ne?
Pro mě není pesimistický ten film, i když pojednává o určitém odcizení. Naopak to, že konečně nějaký film tyhle věci pojmenovává, považuji za optimistické.

Optimistické pojmenování problému ovšem nic nemění na tom, že ten pocit nadále přetrvává.
Hmm. Souhlasím s tím, že jsme hodně uzavření.

Myslíte, že se to bude zhoršovat?
Nejsem vizionář. Snad ne. Snad to bude lepší.

Kdybyste měl přijít s ozdravným programem, jak by vypadal?
Založil bych hnutí, které by se jmenovalo "Otevřme se". Bylo by to volné hnutí, takže by do něj mohl každý libovolně vstupovat i z něj vystupovat Scházeli bychom se zpočátku jednou dvakrát týdně na určených místech a tam bychom se pokoušeli navazovat vztahy. Pak by to hnutí přerostlo v politickou stranu, která by kandidovala ve volbách, vyhrála by a obsadila mocenské posty. Já a její ostatní čelní představitelé bychom se chopili moci a navzájem se nakonec jeden druhému odcizili.

Kromě herectví máte ještě spoustu dalších aktivit, cítíte se být vlastně hercem?
Cítím se být amatérem. Snažím se živit tím, co mě baví, ale ve skutečnosti to končí vždycky tak, že se musím bavit tím, co mě živí.

Vystudoval jste práva, ale na právníka máte trochu veselou image, proč jste se na paragrafy vlastně dal?
Nechtěl jsem jít na dva roky na vojnu a tohle mi přišlo jako nejjednodušší varianta Pak jsem slíbil rodičům, že to dodělám, a tak jsem vydržel.

Chápu, že šel někdo kvůli vojně na vysokou, a1e proč si vybírat zrovna práva?
Nebyla tam matematika. Navíc tehdy nebylo tak těžký se na ty práva dostat. Rok jsem byl v nultém ročníku a myl nádobí. To, že jsem to nakonec dostudoval, je takový malý zázrak.

Myslíte, že se k tomu nikdy dostanete?
Doufám, že ne.

Proč jste tehdy nešel rovnou na nějaké herectví?
Dělal jsem čtyřikrát zkoušky na DAMU, ale nevzali mě.

V rádiu Limonádový Joe vystupujete jako Doktor Vinetů. Odkud vlastně pochází ta přezdívka?
Doktor jsem. A Vinetů je z mojí infantilní lásky k tomu dobrodružnýmu žánru, k těm filmům, k té postavě.

A ta láska vám zůstala dodneška?
Ano, ta trvá.

Bavíte lidi s divadiem Sklep, bavíte lidi jako Doktor Vinetů - není to trochu otrava mít image vtipného a zábavného člověka. Lidi od vás neustále čekají nějakou legraci. Co děláte, když je vám zle a nemáte náladu?
Tak musej bavit oni mě. Na oplátku.

Není to tak trochu řehole být bavičem?
Já to tak necítím. Nemám zakódovanou povinnost, že budu někoho bavit. To platí i o rádiu. Nemáme krédo, že musíme být vtipní za každou cenu, naopak základ je nesnažit se být vtipnej. Naše krédo je spíš: Přežít tři hodiny vysílání!

Chtěl byste dostat Českého lva nebo Oscara?
Určitě bych si pro tu cenu přišel a poděkoval za ní. Jenže mám pocit, že když u nás někdo dostane lva jako mladej, tak se proflákne a nemusí pak dostat žádnou zajímavou práci. A pro mě je důležitější dostat zajímavou nabídku než zajímavou cenu.

Láká vás víc dostat nabídku filmovou nebo divadelní?
Hraju v divadle, kde si divadelní nabídky, díky bohu, vytváříme sami, takže tím pádem je pro mě zajímavější dostat nabídku do filmu.

Na Samotáře se stojí v Praze fronty jako v osmdesátých letech na fiim E. T. Mimozemšťan. Šel byste si ji vystát, kdybyste je ještě neviděl?
(Po třiceti vteřinách váhání) Určitě.

Takže to stojí za to?
(Okamžitě) Určitě.

Jakou roli byste si chtěl příště zahrát?
Jakoukoliv zajímavou. Ale pro změnu bych rád někoho střízlivýho.

LADA HESOVÁ, Totalfilm, červen 2000

58 KILOMETRŮ

Místo: kavárna Galerie Rudolfinum v Praze
Čas: 14.30 až 15.07, jeden dubnový čtvrtek roku 2000
Subjekt: David Ondříček, třicet let
Povolání: režisér, producent
Důvod schůzky: rozhovor s redaktorem časopisu Reflex o některých stránkách Ondříčkova života s přihlédnutím k jeho novému filmu Samotáři
Konzumace: dva šálky horké čokolády, dvě sklenice pomerančového džusu, jedno espreso

Co se ve vás děje, když dokončíte film?
Vypadá to asi takhle. Trpím závratěmi, ale přesto stojím na mostě za zábradlím a mám provést skok na gumě, což je pro mě hrozná představa. Tím skokem jsou pro mě premiéry. A já se na něj musím připravit. Uklidnit, rozdýchat se. Nevím, co se stane – jestli se guma utrhne a rozmlátím se, nebo jestli prožiju nějakou zvláštní euforii.

Znamená to, že za završení filmu považujete až okamžik, kdy se dostane do kina?
Přesně. Film začne žít, až když ho uvidí diváci. Před tím je to embryo v bříšku maminky.

Aha. Nevypadáte ale, že byste z toho byl nějak zvlášť traumatizovaný.
Ono to není nepříjemné. Jenom špatně spím.

Samotáře jste režíroval i produkoval. Neodčerpává vám shánění peněz příliš mnoho energie, která pak může chybět při režírování?
Když se na to zpětně dívám, tak je to na jednu stranu náročné, ale jak se říká: co tě nezabije, to tě posílí. Vypracoval jsem si určitý imunitní systém na producentské potíže a naučil jsem se je zvládat. Tuhle „dvojroli“ beru jako velkou výhodu, protože mám film pevně ve svých rukách a můžu rozhodovat, kam se dá, kde bude premiéra a podobně. Ale pokud člověk není schopen riskovat nebo nemá obchodního ducha, neměl by se do producentství pouštět.

Takže jako režisér máte odpovědnost jenom vůči sobě?
Ano, ovšem s tou maličkou výhradou, že jsem ještě odpovědný divákům a tvůrcům filmu. Odpadá to, co jsem měl u prvního filmu. Kluk, o kterém jsem se domníval, že tomu moc nerozumí, mohl zasahovat do filmu. Naštěstí to dělal poměrně mírně.

Do Samotářů vám nikdo ... nekecal?
Kromě Petra Zelenky a mého táty. Ale já jsem byl rád, když do toho někdo kecal, zvlášť když šlo o takové osobnosti. Nicméně konečné rozhodnutí stejně bylo vždycky na mně. A jsem rád, že jsem film dokončil a nikdo z těch dvou na mě není naštvaný.

Zmínil jste vašeho otce Miroslava Ondříčka, který je pokládán za jednoho z nejlepších světových kameramanů. Jak velký má na vás při filmování vliv?
Je to intenzívní vliv, který se neprojevuje jenom při natáčení. Konzultuju s ním veškeré dění v mém životě. Hodně si spolu povídáme. O všem.

Když máte k sobě tak blízko, proč s ním nechodíte na fotbal na Slavii?
Tak to pozor! Já na Slavii chodím pravidelně, ale táta sedí na VIP místech, kde se mi tolik nelíbí, takže sedávám jinde. Táta mě na fotbal bral odmalička. Jsem skalní slávista. Jezdím i na utkání ven. Taky Honza Muchow, který dělá k mým filmům hudbu, je slávista.

Vypadá to, že se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let narodila generace umělců, která už negativním vztahem ke sportu nezdůrazňuje svoje estétství nebo hyperkulturnost.
Já beru sport jako zdravou součást života. Jezdím na snowboardu, hraju tenis, fotbal, potápím se. Nejsem umělec se šálou a rozevlátými vlasy. Dokonce nemám rád ani takové to prostředí umělců a filmařů, poněvadž svádí vidět všechno jenom z jednoho úhlu. Mí kamarádi jsou i kluci, kteří mají úplně jiné zájmy než já. S těmi si možná rozumím víc než s lidmi od filmu.

Dá se něco z toho, co prožíváte při sportu, přenést i do života mimosportovního?
Asi životní energie, entuziasmus a touha zvítězit. Já mám rád týmové sporty a takové to „jeden za všechny, všichni za jednoho“ se snažím aplikovat i ve filmu, aby štáb, s nímž pracuju, bral film za svůj.

K jakému postavení ve struktuře fotbalového týmu byste přirovnal filmového režiséra vašeho ražení?
Asi k hrajícímu trenérovi. A když se stane producentem, tak už je spíš trenér.

Vaše produkční společnost se jmenuje Lucky Man Films. Soudím, že podle filmu Lindsaye Andersona O Lucky Man. Váš otec tam dělal kameru. Vybral jste si ten název z úcty k Andersonovi, nebo jako hold otci?
Kvůli obojímu. Díky otci jsem se dostal k Lindsayi Andersonovi. V šestnácti jsem u něj bydlel čtrnáct dnů. Jeho O Lucky Man byl jeden ze čtyř filmů, které na mě nejvíce zapůsobily. Vedle něj ještě Mechanický pomeranč, 2001: Vesmírná odysea a Shinning. Bylo mi deset a ten Lucky Man mě fascinoval – ani jsem nevěděl, proč vlastně. Princip kapely, která provází filmem, jsem chtěl použít v Šeptej, ale neudělal jsem to, naštěstí, to by byla asi kravina. Lindsay se mi líbil i jako člověk. Rebel a věčně nespokojený. Jen jsem něco řekl, hned mě nazval ignorantem.

A byl jste ignorant?
No jasně. I když podle Lindsaye byl ignorant každý, kdo se dostal do jeho zorného úhlu. Stačilo nevědět nějakou nepodstatnou maličkost a už se do vás trefil.

Kdy jste začal chápat, že váš otec to s kamerou umí líp, než je obvyklé?
Až okolo filmu Miloše Formana Ragtime. To jsem byl podruhé v Americe a táta mě vzal na natáčení. Ve dvaaosmdesátém. Bylo to ohromné. Když byl pak nominován na Oscara, začalo se o něm i mluvit. Tady paradoxně nebyl vůbec známý. Přitom nebyl ani emigrant, ani disident. Ale bylo na něj embargo, pět let nesměl kamkoliv do zahraničí. Ve škole jsem s tím neměl žádné problémy, jenom jsem byl za podivného kluka, kterého maminka navlíkala do bund s kapucema, což nebylo tenkrát úplně normální oblečení – byl jsem tím trochu odlišný, s kovbojskýma botama na nohou. Spolužáky jsem asi trochu štval. Přišel jsem na gympl a jednomu kamarádovi jsem řekl, že táta byl nominován na Oscara. On na to: „Kecáš, to by snad tady všichni věděli.“ A já na to, že to fakt hlásili na Hlasu Ameriky. Takže v tomhle smyslu jsem to měl v dětství v klidu. Kameramana Ondříčka prostě lidi neznali. Když jsem se mohl rozhodovat sám, co si oblíknu, zmizely i výraznější rozdíly v oblékání. A byl klid.

Otec prodělal nepříjemný úraz, když natáčel s režisérem Vávrou remake Krakatitu. Měl jste o něj strach?
On měl hlavně se mnou hloupej úraz. Když jsem se narodil, tak oslavoval a vyboural se v autě. Způsobil si vážné zranění nohy a jizvy v obličeji. Ležel rok v nemocnici. Pak mi byly tři roky a on si se mnou šel do Grébovky poprvé zahrát fotbálek. Zakopl o železo trčící z panelu a zlomil si nárt. S Vávrou dělali výbuch vodíkové pumy pomocí prášku, který kdysi používali fotografové na blescích. Pyrotechnici to přehnali, došlo k opravdovému výbuchu, a jak měl táta ruku na kameře, spálilo mu to kůži a musel podstoupit plastiku.

Proto jste nešel v jeho stopách a dal jste se na režii, která je zřejmě bezpečnější?
Ale on táta taky není rozený kameraman. Říkal mi, že chtěl být u filmu a kamera na něj prostě vyšla. Na FAMU mi vadilo, že katedra kamery je plná akademiků, umělců největších, kteří si drží jenom svůj obraz a samotný film jako by je ani nezajímal. Tohle táta nikdy nebyl, FAMU nedokončil a byl filmař, kterého zajímal příběh – možná víc než formální stránka. Ale protože má dobrý vkus, cit a podobně, tak má jeho pojetí úspěch. Když jsem se s ním o tom bavil, řekl mi: „Kamera je nedoceněná. Je to strašně moc práce, kterou nemáš úplně ve vlastních rukou. Jdi na režii.“ Tak jsem se dal na režírování. Možná i proto, že jsem od přírody ambiciózní typ a opravdu chci mít běh událostí pod kontrolou. I proto jsem se stal nakonec tím producentem. Mně nejde jen o obrázky. Jde mi o celek.

A když vám jde o celek a jste ambiciózní, chcete filmem také něco sdělovat, ba něco řešit?
Já jsem dělník filmu. Zajímá mě nějaká myšlenka, kterou se snažím přenést na filmové plátno a ukázat ji lidem, ale nerad ji slovně sděluju. Jsem rád, když si divák sám utvoří nějaký názor. Nejvíce mě zajímají verbálně nesdělitelné věci. To, co se nedá říct v jedné větě. Rozhodně nedělám filmy jenom proto, že by mě bavilo řvát: „Akce!!!“ Já se snažím něco říct – problémy vztahů a lásky v současné společnosti, životní styl, o tom vyprávím, protože mě to provokuje. Ale nechci moralizovat. A nechci být mesiáš a spasit svět svými filmy. Byl bych šťastný, kdyby se skrze moje filmy dívali lidi na vlastní život.

Máte pocit, že zachycujete širší realitu, nebo jen svět jisté komunity?
Šeptej byl o specifické skupině lidí žijících ve městech, kteří se večer chodí bavit do klubů nebo barů. Samotáři podle mě už vyprávějí o širší skupině dnešních třicátníků – od neurochirurga až po stěhováka.

Jako byste se svými hrdiny kapku vyrostl, ne?
Ano. Točím filmy o lidech stejně starých jako já.

Jak v Šeptej, tak v Samotářích se objevuje motiv drog – alkoholu, cigaret, marihuany. Tráva je v Samotářích v podstatě určující. Není v tom poněkud zesílená touha po vnější atraktivnosti? A není to už klišé?
Klišé to není, protože kouření trávy tady nemá tradici. Jeden z hrdinů kvůli hulení zapomene, že má holku. Jinak teď si zpětně uvědomuju, že v tomhle je případ, kdy jsem vlastně moralizoval. Když budeme promítat Samotáře v Rotterdamu, jsem přesvědčen, že to budou brát jinak. Ale tady se budou smát vždycky, když uvidí zhuleného Macháčka.

K prvnímu filmu jste si psal scénář sám, k Samotářům vám ho napsal Petr Zelenka. Byl to velký rozdíl, točit látku někoho jiného?
Byl. Já se nepovažuju za dobrého scenáristu. Scénář k Šeptej jsem si psal z nouze. S Petrem se mi dělalo perfektně. Na scénáři se mnou spolupracoval, a když jsem měl nějaký nápad, tak ho dokázal dotáhnout dál, než jsem si sám myslel. Na druhou stranu uměl vyhodit věci, které se mi nezamlouvaly. Jistě, měl i takové, které si chtěl prosadit a trval na nich.

Hádali jste se?
Jenom párkrát.

Hovořil jste o tvůrčí svobodě. Není největší možnou svobodou dělat autorský film, v němž režírujete vlastní scénář?
Souhlasím. To je naprostá svoboda. Ale já jsem spíš týmový hráč. Aspoň v téhle životní etapě.

Ve vašich filmech vlastně vždycky figuruje UFO. Soudím, že jde o vaši libůstku nebo decentní obsesi, kterou jste si do scénáře Samotářů prosadil.
Je to tak. Petr má zase rád Japonce nebo jisté rádio. Citujeme se navzájem. Podle mě film není nedotknutelným uměním, ale musí být především skvělou zábavou, z níž by mohlo vzejít něco, co bude lidi zajímat.

A jak to máte s tím UFO?
Je to pro mě symbol něčeho, na co všichni čekáme, protože doufáme, že změní náš život. Já mám rád sci--fi, jde o podvědomou záležitost, asi jako pro Petra Zelenku ti Japonci. Anebo je to z nedostatku nových nápadů, a když nevíme, jak dál, tak tam vrazíme naše osvědčené pecky. Opakujeme se a hrajeme naše hity v remixech.

Hrajete si ...
Hrajeme. A divák buď tu naši hru přijme, nebo se naštve. Obojí však pro mě představuje komunikaci. Lidi mým nebo Petrovým filmům spontánně netleskají, spíš je provokují. Naposledy jsem se dostal v New Yorku při besedě o Šeptej do diskuse s párem asi padesátiletých emigrantů, kteří mi spílali, jestli si fakt myslím, že takhle žijou dnešní mladí lidi v Čechách. Ale já si to nemyslím. A ani není nikde psáno, že by mi o to šlo.

Pracuje se vám lépe s herci, nebo s takzvanými neherci?
Já to tak nedělím. Líp se mi dělá s tím, s kým si porozumím a u koho cítím, že se dokáže položit do své role a kvalitně ji ztvární. U prvního filmu jsem navíc ještě ani nevěděl, jak se s herci pracuje. Herci pro mě nejsou loutky. Nechávám jim prostor, snažím se k nim najít klíč a často nelogickými prostředky podpořit jejich hraní. Slyšel jsem, že každý režisér čeká na okamžik, kdy ten herec udělá něco, co mu režisér neřekl. A dá do postavy něco ze sebe a bude třeba improvizovat. Dokud cítím, že se může něco neočekávaného stát, nevypínám kameru. Proto jsem taky protočil padesát osm kilometrů materiálu ...

To jste jako Forman.
Nejsem. Ten protočí i dvě stě padesát kilometrů. Ale jelikož jsem byl producent, mohl jsem si těch svých na české poměry luxusních a rozmařilých padesát osm kilometrů dovolit.

Co budete dělat, když Samotáře kritika odstřelí?
Jak říká Rychlonožka – boty si kvůli tomu nerozkousám. Ale byl bych dost nešťastnej, protože jsem se tomu filmu hodně věnoval. Raději bych byl, kdyby ho vynesli do nebes. V případě odmítnutí kritikou i divákem mi nezbude nic jiného než se s tím vyrovnat a naučit žít.

PETR VOLF, Reflex 11.5.2000

SAMOTÁŘ Z PRAHY

Nový český film Davida Ondříčka a Petra Zelenky je očekáván. Tečka. Mladými Jistě více, protože kromě několika světlých výjimek se téměř všichni čeští režiséři rozhodli, Že budou točit více či méně jenom retro. Hlad po zhlédnutí dnešního života na plátně je tak velký , Že sámo sobě pravděpodobně zajistí Samotářům vysokou návštěvnost. A to je dobře, protože kdo m6 mít pořád náladu vzpomínat na časy minulé, byť korunované přiblblou komikou páně Donutilovou. Na pár otázek odpověděl David Ondříček.

O ČEM JSOU SAMOTÁŘI?
Je to film o generaci, která hledá sama sebe, o lidském Individualismu, egoismu a sobectví pohledem humorným, alespoň doufám

MYSLÍTE, ZE NASTOUPENÁ CESTA FILMŮ O VÁS A VAŠICH KAMARÁDECH OSLOVÍ I DIVÁKY MIMO PRAHU NEBO VZAHRANIČÍ ?
Jsem přesvědčen, že i když se Samotáři odehrávají ve městě,není to jen městský film, a jistě osloví i diváky mimo Prahu. Byl bych nerad. kdyby Samotáři byli čistě lokální záležitostí, takže pevně doufám, že osloví i diváky v zahraničí. Nejenže pevně doufám, jsem o tom přesvědčen.

KDO SE PODÍLEL NA HUDBĚ K FILMU?
Hudbu k filmu má na starosti Honza Muchow, můj nejvěrnější spolupracovník, se kterým pracuji už od té doby, co jsem se začal zajímat o celovečerní film. Hudba je opravdu fantastická a jsem přesvědčen, že něco takového tady ještě nebylo.

KTERÉ Z "GENERAČNÍCH" FILMŮ VÁS KDY OVLIVNILI ?
Nevím, jestli se dají nazvat generačními, možná spíš nezapomenutelnými nebo kultovními. Jsou to především filmy Stanleyho Kubricka Mechanický pomeranč a 2001: Vesmírná odysea, film Vlasy od Miloše Formana, Oh, Lucky Man od Lindseyho Andersona a Zběsilost v srdci od DavidaLynche. Z novějších filmů mě mile potěšila Americká krása.

JAK SE DÍVÁTE NASOUČASNOU ČESKOU FILMOVOU TVORBU V REFLEXI NA ŽIVOT MLADÝCH ?
Pro mě je to nuda a šeď. Režiséři stejně staří jako já se dívají neustále dozadu nebo, mi ty filmy připadají hodně umělohmotné a hodně egoistické, scénáře šusti papírem. Asi víte, kam mířím. Byl bych rád, kdyby se lidé v našem filmu našli, kdyby opravdu řekli, že je to film, který tady chyběl, v což pevně doufám. Odpovídám však na křídlech opojení z nového filmečku, tak mě berte s rezervou.

PETR KŘÍŽEK, Navigator, duben 2000

SAMOTÁŘI

O Human Traffic píšeme jako o filmu, který byste "asi měli vidět". Samotáře scénáristy Petra Zelenky (Mňága - Happy End, Knoflíkáři) a režiséra Davida Ondříčka (Šeptej) byste v tom případě měli vidět určitě. Tragikomický příběh sedmi mladých lidí hledajících milostný vztah a utápějících se v samotě a neschopnosti navzájem komunikovat nebo potlačit egoismus se odehrává na pozadí současné Prahy. Od prvních minut filmu rozeznáte Zelenkův scénáristický rukopis, do Samotářů dokonce převedl několik motivů z Knoflíkářů, stejně jako Ondříčkovo režijní vedení v lecčems nechává vzpomenout na Šeptej. Nutno ovšem dodat, že Samotáři jsou po všech stránkách snímkem o třídu lepším než zmiňované Šeptej. To, co v Ondříčkově prvotině vypadalo jako vyumělkovaná hra, působí v Samotářích reálně. Celý film je obrazově atraktivně stylizován, většina hereckých výkonů snese přísná měřítka. Vynikají je především Makedonka s roztomilou češtinou Labina Mitevska, coby barmanka Vesna, která přijela do Čech hledat UFO, Jiří Macháček jako dobrácký zhulenec Jakub (viz Natvrdo v tomto čísle) a Jitka Schneiderová jako psychicky rozhozená a hysterická Hanka. Bezchybně se s rolí lékaře Ondřeje, který svou láskou terorizuje Lenku, vyrovnal Ivan Trojan. Sedmičku povahově naprosto rozdl1ných hlavních hrdinů doplňují amorální filmař Robert (Mikuláš Křen), nudný, věčným spleenem stižený rozhlasový moderátor Petr (Saša Rašilov) a Ondřejova žena Lenka (Dana Sedláková). Samotářům sluší přívlastek generační film, jeho výpověď, či poselství, chcete-li, naštěstí nepůsobí nijak vykonstruovaně. Tenhle příběh se mohl stát k8Ždému z vás. Nemusíte se obávat, že by Samotáři byli suchopárnou psychologickou sondou do duší několika mladých lidí, je to snímek hodně zábavný, který obsahuje několik vynikajících vtipů a gagů. Na bránice útočí hlavně postava Jakuba s neodmyslitelným jointem, Vesna vás naučí pít tequilu stylem "body shot" (s roštěnkou po boku už nikdy nebudete pít tequilu jinak), Jakub vás přesvědčí, že hulení zhoršuje krátkodobou paměť, ale "zlepšuje tu dlouhodobou", vysvětlí, že lidi by na sebe byli hodnější a nelhali by si, "kdyby víc hulili", jenže bohužel "hulení u nás nemá vůbec žádnou tradici , s klidem kuřáka marihuany začne při noční jízdě taxíkem po nábřeží Prahu pokládat za Dubrovník. Hudební stránky filmu se ujal Jan P. Muchow a jak převzaté skladby (např. Morcheeba, Moloko, Ohm Square, The Tchendos), tak jeho původní hudba zkomponovaná u této příležitosti skvěle spolu vytváří atmosféru filmu. Až na jednu výjimku: koncert smyšlené rockové party Fake Dead, ve které Honza Muchow hraje na kytaru, působí ve filmu zcela nepatřičně (že by úlitba konzervativnějšímu hudebnímu vkusu Petra Zelenky?). Problém uměleckého střetu dvou výrazných autorských osobností, Zelenky a Ondříčka je také jediným větším problémem filmu. Možná si při natáčení rozuměli, ve filmu to ovšem občas trochu zaskřípe.
Skvělou práci odvedl kameraman Richard Řeřicha - na jeho záběry a nájezdy kamerou je radost se dívat (především scény, kdy Jakub s Hankou leží zkouření v "přírodě", čekání na UFQ na dřevěném molu, Jakub s Vesnou rozebírající klady hulení na zdi Petřína). Film vám bude připadat blízký také díky tomu, že se odehrává v nám důvěrně známých reáliích. Mnoho z vás si řekne: v tomhle baru taky občas popíjím, do tohohle klubu taky chodím tancovat, na tomhle místě jsem si taky pěkně zakouřil... Samotáři jsou bezesporu kandidátem na nejlepší český film tohoto roku. Docela bych si vsadil, že k jeho tvůrcům poputuje nějaká ta soška Českého lva. Zaslouženě.

JIŘÍ MACHÁČEK NATVRDO

Jiří Macháček hrál ve filmech Mrtvej brouk a Návrat Idiota, role zhulence Jakuba v Samotářích je v jeho fllmografii zatím nejsilnější. Tahle postava a její peripetie patří k tomu nejlepšímu, co v tomto filmu naleznete, a spolu s Vesnou patří k divácky nejvděčnějším motivům Samotářů. Jiří Macháček je mimo jiné také členem divadla Sklep a jako Dr. Vinetů se stal zakládajícím členem rádla Limonádový Joe. Více na sebe natvrdo prozrazuje sám.

Věk?
33

Kdo byla tvoje první láska?
Jana Kubová ve čtvrtý třídě, pomáhal jsem jí nosit tašku domů. Když jsem se o to pokusil potřetí, řekla, af 5 ní klidně jdu, ale tašku že si ponese sama.

Co máš právě teď v kapse?
Kromě běžných věcí, co se v kapse nosí, umělohomotnou lžičku na míchání kávy, jinak fakt jenom běžný věci.

Líbí se ti taneční hudba?
Libí se mi, a to tak, že jsem členem kapely Mig-21, která hraje právě taneční hudbu. Jsem zpěvákem a textařem této kapely.

Kdy jsi naposledy tancoval?
Budu tancovat dnes večer na skupině MTO.

Jak atraktivní Jsi pro opačné pohlaví (od 1 do 10)?
To musí říct minimálně deset členek opačného pohlaví. Pro někoho nad deset, pro někoho nula.

Tvůj oblíbený drink?
Vřed a vlajka.

S kým by ses nejraději koupal ve vaně?
Záleží na rozměrech vany, teplotě vody a na ochotě toho člověka, s kterým bych se chtěl koupat... (smích)

Kdyby ti někdo nabídnul milion dolarů, abys přestal hrát?
Nabídni mi ho a uvidíš.

Sportuješ?
Ano. Hraju hokej, fotbal, kriket, šachy a střílím prakem.

Fandíš nějakému týmu?
Ne. V pubertě, když kolem mě byli kamarádi, který fandili nějakému týmu a já ne, tak jsem jim trochu záviděl a myslel jsem si, že musím taky někomu fandit, zkoušel jsem to tedy asi natřikrát, načtyřikrát s různými týmy, ale vadilo mi, že ten pocit není zevnitř, ale jaksi zvenčí. Dopracoval jsem se k tomu, že ačkoliv mám rád fotbal a hokej, žádnému konkrétnímu týmu nefandím.

Jaké je podle tebe tajemství šťastného života?
Neprozradit ho.

Co budeš dělat v důchodu?
Budu starý muž, který sedává v houpacím křesle u stojací lampy a který se nechává obskakovat dětmi a čte vybranou literaturu.

Porušil jsi někdy zákon?
Myslím si, že každý člověk porušuje zákon několikrát denně a ani o tom neví. Ale je to spíš nedostatek zákonů než lidí.

Můžeš být konkrétní?
Třeba zákon o rodině stanoví, že manželé jsou si povinni být věrní.

Co sis naposledy koupil na sebe?
Nevzpomínám si.

Čeho si na sobě nejvíc vážíš?
Svých rodičů.

Co ti na sobě samém nejvíc vadí?
Tolik místa váš časopis nemá.

Proč stojí za to žít?
Tuhle otázku si pokládám každý den.

Byl jsi někdy na house party?
Ano, jednou. Ze studijních důvodů, chtěl jsem poznat, co to lidem přináší, co to pro ně znamená. Šel jsem tam sám, protančil jsem celou noc. Myslím, že záleží na tobě samotným, co si z toho odneseš. libí se mi taková svoboda, jak si to užiješ. Můžeš odejít zhnusenej, ale stejně tak zeuforizovanej. Záleží jen na každém jedinci. Fakt, že jsem tam byl jen jednou vysvětluje, jak důležité pro můj život house party jsou.

Odpovídal Jsi pravdivě?
Ne. V některých odpovědích jsou jinotaje.

Nakolik je ti role jakuba blízká?
Je mi blízkej vším sympatickým, co v něm je a vzdálenej vším nesympatickým, co v něm je. Já to mám takhle rozdělený. Sympatickej tím, jak pomáhá lidem, jak se sníží vykoupit ze svýho vlastního pocitu viny a zároveň jak se mu to příliš nedaří. Nesympatický na něm je, že závislost na marihuaně je už tak vysoká, že tím strádá jeho osobní život. Je to dobře, vyváženě napsaná postava. Ale abych se přiznal, mně je nejsympatičtější role Vesny. Je ze všech ve filmu nejmíň sobecká. jediná je schopna překročit svůj problém a řešit problémy někoho jiného. To žádná jiná postava v tom filmu neudělá.

Souhlasíš s tím, Jak tvrdí ve filmu Jakub, že hulení u nás nemá žádnou tradici?
Souhlasím, vždyť já jsem tuhle hlášku Jakubovi do scénáře dopsal. U nás mají tradici vybudovanou drogy spjaté s křesťanstvím, to je víno a vůbec alkohol.

A myslíš si, že kdyby se tady víc hulilo, lidi by na sebe byli hodnější a nelhali by si navzájem?
V tom to nebude. To si myslí spíš Jakub.

Jseš připravený na to, že se díky jakubovi z tebe může stát idol?
Což už tomu tak není? (smích)

Kdo vymyslel pití teqully stylem "body shot"?
Nevzpomínám si kdo, ale někdo to vyprávěl Petrovi (Zelenkovi, pozn.aut.). Opravdu to takhle někde existuje, stejně jako je pravda, že v Thajsku dealujou drogy giboni (vysvětlení této narážky najdete shlédnutí filmu, pozn.aut.).

Jsou Samotáři generačním filmem?
Myslím, že jo. Ale podle některých reakcí doufám, že by mohl být i nadgenerační.

Jak bys Samotáře žánrově zařadil?
Tragikomedie. Rozhodně je taková právě moje postava.

Když jsi poprvé četl scénář , napadlo tě, že je tak trochu o tobě, že hrdinové řeší podobné problémy jako ty?
Ano, napadlo mě to.

Nakolik je v samotářích tvoje hulenost zahraná a nakolik ne?
Našlo by se tam pár scén, ve kterých jsem pod vlivem trávy nebyl.

Trimag, duben 2000

SAMOTÁŘI - HLEDÁNÍ VZTAHU K BLIŽNÍMU I K SOBĚ SAMÉMU

Podle Zelenkova scénáře natočil mladý režisér David Ondříček (známe od něho např. Šeptej) další generační výpověď, všímající si tápání odrůstající generace. Film zkoumá její milostné vztahy, hledání vlastní identity, obšírnou galerii rozličně modelovaných postaviček načrtává v širokém žánrovém rozptylu – od bohorovného cynismu dealera drog přes různě vykolejené psychiky až k soucitně vstřícnému postoji makedonské dívky. Dosavadní svazky se rozpadají, nové se nedaří navázat, mimo jiné i zásluhou až maniakálního vnucování či nezávazného postoje „žít a užít“.

Jednotliví protagonisté, ačkoli každý z nich zápolí s osaměním v neopětovaných citech i s často selhávajícím svědomím, se přitom vymykají z hodnotících schémat – režisérův postoj zůstává rezervovaný, snaží se u každého hledat světlé stránky, zejména schopnost větší či menší sebereflexe, ať již autoři vkládají do konečného vyznění soucit, či groteskno. Nakonec nachází vlastně pro každého pochopení, soucítíme s jeho stavem a potížemi. Každý se jakoby obklopuje jistým krunýřem, jímž chrání své zranitelné nitro, a jen zřídka dává najevo své rozpoložení, jako v případě rozhlasového moderátora, jenž se do éteru svěřuje. Jakýmsi prubířským kamenem se stává schopnost opětovat lásku ...

V konečné realizaci jako by se střetávaly dva koncepční přístupy: Zelenkův smysl pro nadsázku (stačí si vybavit přítomnost zvídavých japonských turistů v „průměrné české rodině“), paradox, pro svérázné figurky srovnatelné s hrdiny Knoflíkářů, pro rozmluvy směšné svou banalitou, opakováním frází na jedné straně, a naproti tomu Ondříčkova snaha vnést stylizující, až jakýsi halucinační rozměr do inscenační složky, opájet se obdobnou „zhuleností“ jako jedna z postav, s překvapením zjišťující, že zásluhou marihuany přestává uvažovat v potřebných souvislostech, že dění kolem sebe vnímá v jakémsi oparu, skrze nějž mu probleskují výpadky paměti.

Jednotlivé postavy však ve vyprávěném příběhu jen rotují, shledávají se a rozcházejí, aniž by se navzájem výrazněji dotkly. Ačkoli se film zabývá životem mladých, výsledek nepřesahuje staticky pojednávané momenty (výmluvné je oddělování jednotlivých epizod zatmívačkami, často uvozenými záběrem rozbřesku nad velkoměstem) a propadá k fádnosti vyjádření, vzhlížeje se v prázdných, byť okázalých gestech. Vypovídací hodnota je pak nutně chtěná.

Základním problémem celého vyprávění ovšem zůstává – aspoň pro mne – naprostá nevěrojatnost zvolené prezentace. Neuvěřil jsem takto modelovaným postavám, které mi připadají vyumělkované a šustící papírem, tím méně jejich hereckému ztvárnění: nikdy jsem nepřekonal vše blokující vědomí, že herci jen snaživě odříkávají naučené repliky, aniž byli schopni dosáhnout potřebné přesvědčivosti. Postavy i situace byly nahlíženy jakoby skrze skleněnou stěnu, navzdory mohutnému vizuálnímu ozvláštnění jen pasívně registrovány.

Režisér snad hledal inspiraci ve fantasmagorických průhledech ražení anglického Trainspottingu, pošilhávání po právě módních vypravěčských trendech je však nezvládnuté, mění se v pouhou pózu, která neposkytuje dar divákova souznění s vyprávěným příběhem. Jediným výrazným prvkem vyprávění je tvrdá rocková hudba, do značné míry svou ryčností přehlušující vše ostatní.

Samotáře lze řadit mezi ta díla, jež nabízejí dvě možnosti přijetí v závislosti na síle oslovení: okamžité ztotožnění, či naprosté odmítnutí. Záleží na divákovi, co si vybere.

JAN JAROŠ, Reflex 27.4.2000

SAMOTÁŘI

Scenárista a režisér Petr Zelenka (Mňága Happy End, Knoflíkáři) se protentokrát spokojil pouze s první profesí, kterou ostatně sám u sebe považuje za hlavní, a realizací Samotářů pověřil Davida Ondříčka (Šeptej). Jinak ale zůstal věren svému dosavadnímu rukopisu, kdy místo jednoho nosného příběhu z jeho pera vychází spíše jakási mozaika drobných, třebaže logicky provázaných epizod s určitou vnitřní souvislostí.V Samotářích paralelně přihlížíme snažení sedmi současných mladých hrdinů aktivně se podílet na příběhu svého života', a především pak jejich neschopnosti toto předsevzetí skutečně naplnit. Každý z nich je docela jiný, a přece ve svých milostných vztazích zaznamenávají podobné fiasko. Možná ani nejsou sami vinni, to všechno je daň postmoderní doby uspěchané, cynické, lhostejné, prázdné, sobecké. Konec století probíhá ve znamení naprostého zmatení hodnot a pro velké city v něm není místa. Ostatně styděli bychom se je projevit, i kdybychom ještě nějakých vůbec byli schopni. Než se například trvale angažovat v partnerském vztahu i s rizikem zbytečné vynaložené námahy', mnohem pohodlnější je včas vycouvat před odpovědností (nějaký alibistický důvod se vždycky najde) a na uspokojení svých emocí rezignovat buď zcela, nebo si je nahrazovat umělou cestou.Jakub (Jiří Macháček) působí jako pohodář, ale v dobrém rozpoložení se udržuje především zásluhou marihuany, která mu však zároveň gumuje mozek, takže svoji životní lásku propásne a snad mu to ani pořádně nedojde.Hanka (Jitka Schneiderová) by si moc přála uspořádat své soukromí jinak, než jak vidí doma u rodičů, ale chová se v podstatě stejně a na přítele Petra (Saša Rašilov) se obrací s podobnými výčitkami ("Nedokážeš se obětovat pro druhého!i jako předtím matka na ni. Postavu Petra sám autor scénáře Zelenka charakterizuje slovy:'Chtěl by obětovat pro druhé lidi něco, na čem by mu záleželo, ale na ničem mu nezáleží. Naopak, úspěšný neurochirurg Ondřej (Ivan Trojan) by pro Hanku, svoji někdejší platonickou lásku, neváhal opustit rodinu s manželkou a dvěma dcerkami i vzdát se svého postavení. Jeho křečovitá závislost na dívce však nabývá až patologických rozměrů.Všichni se bezděky neustále dotýkají základní otázky smyslu lidského bytí, aniž by dokázali najít alespoň částečně uspokojivou odpověď (Makedonka Vesna [Labina Mitevska] ji dokonce chce hledat u mimozemšťanů, o nichž je přesvědčena, že přistanou na našem území), cítí, že jim něco schází, vědět tak ale ještě, co vlastně... A tak se propadají do stále hlubší a bezútěšnější osamělosti.
Samotáři nejsou moralitou ani existenciálním dramatem, spíše hodně hořkou komedií, v níž žádná ze všech situací není natolik absurdní, aby působila nevěrohodně. Bohužel...

*******
(Za láskou šli by světa kraj...)

LEOŠ KOFROŇ, Rock & Pop, č.4/2000

David Ondříček: Mám radost, když mě herec něčím dostane

VŠICHNI BYLI DOSPĚLEJŠÍ

„Mezi prvním a druhým snímkem je obrovský rozdíl. Na Samotáře bylo mnohem více peněz a mohli jsme si dovolit více utratit za výrazové prostředky, které dělají film filmem Pokud jde o emoce, tak při debutu jsme se tak trochu vyřádili, takže tentokrát jsme se všichni byli takoví dospělejší a směřovali veškerou energii výhradně do vznikajícího titulu,“ srovnává režisér David Ondříček práci na své úspěšné prvotině Šeptej s novinkou Samotáři, k níž od 28.dubna přibude i soundtrack.

Zvolil jste znovu námět ze současnosti. Co vás na něm zaujalo?
Tato látka si spíš vybrala mě než já ji. Upřímně řečeno, nejvíc mě zajímala spolupráce s Petrem Zelenkou. Po přečtení scénáře mě lákalo vykřesat z něj lepší film, než jsou Knoflíkáři a Šeptej. Kdyby to tak nebylo, byl bych dost nespokojen.

Jak jste nacházeli společnou řeč?
Petr Zelenka říká, že jsme se programově seznamovali, ale já bych to viděl trochu jinak. Existoval mezi námi určitý magnetismus a poněkud rozdílné vidění světa nás navzájem přibližovalo. Naše spolupráce probíhala tak, že já jsem Petra neustále bombardoval připomínkami ke scénáři a společně jsme jej dotvářeli, a Petr naopak v dobrém slova smyslu zasahoval do natáčení. Takže jsme neustále fungovali jako společný element. Naše týmová práce se mi velice líbila, rád na ni vzpomínám.

Věnoval jste hodně času hereckému obsazení. Jaká jste měl kritéria?
Výběr herců považuji za nejdůležitější první krok režiséra k tomu, aby mohl film dobře natočit. Dost si na něm zakládám, a dokonce si myslím, že jsem jej snad zvládl. Herce, s nimiž jsme Samotáře dali dohromady, mám velice rád. Měl jsem štěstí, že se scénář neustále přepisoval a natáčení odkládalo, a mohl jsem tedy rok o správném obsazení přemýšlet. Základním měřítkem bylo, aby herci vytvořili kvalitní, vyvážený celek a každý z nich uměl vystihnout podstatu postavy, do níž byl obsazen. Rovněž jsem považoval za velice důležité, abychom si dobře rozuměli a navzájem si věřili.

Vedle nových tváří jste obsadil i zkušené herce. Co jste si od této kombinace sliboval?
Zralí herci jsou tam kvůli oživení filmu a kvalitním hereckým výkonům, které jsou důležité nejen u hlavních postav. Chtěl jsem, aby i vedlejší role byly svým způsobem strhující, aby diváky zajímaly. Za úžasný považuji kupříkladu vklad paní Maciuchové a spolupráce s ní se pro mě stala ohromně příjemným překvapením.

Dáváte hercům trochu volnosti, nebo je pevně držíte v mantinelech vytyčených scénářem?
Jednou jsem slyšel rčení, že každý režisér se těší, zda herec udělá něco, co mu neřekl. Přiznám se, že tato věta se mi celkem líbí. Já si chci s hercem porozumět, spolu s ním vytvářet postavu a popravdě řečeno mám vždycky ohromnou radost, když herec přidá něco, čím mě dostane. Snažím se jej tedy spíš provokovat k určité improvizaci, která může jeho projev posunout k tomu, že přestává být hercem a stává se opravdovou postavou filmového příběhu. Nejprve však musíme oba přesně vědět, co chceme, až poté se dostáváme na pole improvizace, kde se mi líbí. V Samotářích jsem hrdý na jednu scénu, která trvá něco přes minutu deset a jde o čistou improvizaci. Myslím si, že to v českém filmu není tak úplně běžné. Češi mají v tomto ohledu blíže k Němcům, a tak spíš ocení dokonalou přesnost. Američani nejvíc milují improvizaci a moment překvapení. Osobně bych velice rád přinesl do českého filmu malinko takové lehkosti,jakou třeba Honza Hřebejk podle mě dělá výborně.

Do filmu investuje režisér také kus života. Kdy pro vás skončí život se Samotáři?
V tomto případě jde o nekonečný příběh, protože jsem zároveň producentem. Film jako takový pro mě jako pro režiséra skončil, když jsme ho dostříhali a domíchali. Tím se však narodilo dítě, o které se musím jako producent dál starat, zvláště v prvních měsících. Role producenta jsem se ujal z nouze a musím říci, že mě dost vyčerpala jak psychicky, tak finančně. Zároveň si teď však skoro nedokážu představit, že bych dělal film a nemohl bych z producentské pozice rozhodovat, co se 5 ním bude dít. Přitom moje čerstvá zkušenost je poněkud rozporuplná. Na jedné straně si na našem zvláštním "trhu" na skutečný obchod trochu hrajeme a filmy vznikají spíš z nadšení a zájmu. Vedle toho je však příjemné, že mnohé společnosti pochopily, že film je prestižní záležitostí, která jim pomůže se zviditelnit. Myslím si, že situace by se mohla v tomto směru dál zlepšovat, protože kvalita české produkce jde hodně nahoru.

KAREL POLANSKÝ, Týdeník Televize, č.18, 24.4.2000

Scenárista Petr Zelenka o ztracené generaci devadesátých let

SAMOTÁŘI NEŽIJÍ NA SAMOTĚ

Dva úspěšní mladí tvůrci se setkali při práci na novém filmu Samotáři, který bude mít v dubnu premiéru. Režie se ujal David Ondříček, podepsaný pod slibným debutem Šeptej, zatímco Petr Zelenka se po doma i mezinárodně oceněných Knoflíkářích spokojil s pozicí scenáristy. Látku k čerstvému titulu hledal rovněž v současnosti.

Jak byste Samotáře představil divákům?
Přemýšleli jsme s Davidem Ondříčkem o dvou sloganech, které by nejlépe charakterizovaly tento film. Jeden si diváci přečtou na plakátech a druhý, podle mého soudu rovněž výstižný, zní. "I my máme svoji ztracenou generaci." Míníme ztracenou generaci 90.let, tedy městskou populaci lidí tak od 25 do 35 let, kteří už jednak nikoho nemají moc rádi, ale už ani vlastně nevědí, co chtějí. Jsou příjemní, chytří, snaží se s tím něco udělat, ale to se jim nedaří.

Osamělí lidé žili a žijí v každé době, proč jste je tedy zasadil do současnosti?
Protože takové lidi znám. V porevolučním období zároveň filmoví hrdinové už nemusí řešit případné hmotné problémy ani politickou nesvobodu. Mají vlastně až příliš velkou svobodu, což je taky jeden z jejich problémů.

Existoval tedy nějaký bezprostřední podnět k tomu, abyste se o tuto látku zajímal?
První inspirací byli vlastně tak před 4-5 lety moji kamarádi či lidé, které znám nebo jsem znal. Během dalšího vývoje se samozřejmě scénář od toho úplně odchýlil a vzniklo fiktivní dílo.

Co tedy předcházelo tomu, než film dostal konečnou podobu?
Práce na tomto scénáři byla extrémní v tom, že vzniklo hodně verzí. Mám dojem, že se jich v průběhu tří let zrodilo tak osm. Některé varianty vznikaly souběžně s Knoflíkáři. Taky se ten scénář extrémně zkracoval. Původně měl snad dvojnásob motivů, z nichž jsme postupně ubírali. Další věci se vypouštěly při natáčení a ve střižně se zkracovalo dál.

Proč jste v tomto případě upustil od režírování vlastní látky? Po natáčení jste uvedl, že jste se chtěl na sebe podívat zvnějšku...
Myslím si, že jsem dobře udělal. Poučil jsem se z toho jako autor. Ukázaly se mi tady všechny moje nectnosti. Tím, že realizaci se věnoval někdo jiný, mohl jsem je vidět jasněji. Mám na mysli velké množství postav, neschopnost nebo i nechuť psát psychologický příběh, nejasný úhel pohledu.

V Samotářích vystupuje sedm hlavních hrdinů. Není to trochu moc?
Je. Jak jsem říkal, velký počet postav patří k mým problémům. Robert Altman měl sice v některých filmech i čtyřicet rolí, ale taky se to úplně neosvědčilo.

Hodně filmařů tvrdí, že dobrý film potřebuje silný příběh. Řadíte se k nim?
Skoro si začínám myslet, že ano. Vždycky jsem se domníval, že mi projdou takové roztříštěné mozaikovité příběhy, a už si tím nejsem tak úplně jistý. Lze samozřejmě vyprávět i jinak než klasicky, ale film pak ztrácí na citovosti. Nevezme vás potom tolik za srdce.

Jsou Samotáři kompromisem mezi pohledem autora a režiséra?
Klidně mohu říci, že ne. Ve střižně bylo pár míst, kdy se jednomu líbila určitá scéna a druhému jiná, přičemž obě tam nemohly zůstat, ale jinak žádné kompromisy nevznikaly. Představoval jsem si, že hledání společné řeči bude složitější, ale dohodli jsme se v podstatě bez problémů. Myslím si, že David k tomu přispěl hlavně výběrem herců. Tím mě velice příjemně překvapil a vlastně pořád překvapuje.

V obsazení se objevují především méně známá jména.
Tady se ovšem v podstatě neobjevují neherci nebo lidi, kteří by neměli žádnou zkušenost s kamerou. Jediný člověk, který předtím nehrál ve filmu, je Ivan Trojan, který však patří k největším profesionálům. Působil na Vinohradech a teď hraje v Dejvickém divadle.

Jak jste prožíval natáčení z pozice scenáristy?
Myslím si, že si všichni pletou důvod účasti autora při natáčení. Není tam proto, aby se nějak potěšil nebo naštval, on tam má být jako služba. Kdyby někdo potřeboval vysvětlení nebo se něco měnilo přímo na place, on jediný zná perfektně všechny souvislosti scénáře. Text se točí na přeskáčku a scenárista má být u toho proto, aby hlídal psychologickou návaznost postav.

V roli Vesny vystupuje makedonská herečka Labina Mitevska. Jak vznikla tato spolupráce?
Potkal jsem ji před dvěma lety na festivalu v Německu, kde Knoflíkáři získali cenu a ona tam působila v porotě. Znal jsem ji z filmu Před deštěm (Before the Rain) a taky jsem s ní krátce mluvil. Zaujaly mě její takové zvláštní trhané pohyby i to, jak je celkově křehká a milá. Pak jsem jí jednoduše zavolal, poslal jsem jí scénář a spolupráce klapla. Taky díky tomu, že měla čas. Bohužel jsem jí tam nenapsal tak velkou roli, jak bych chtěl. Má docela malou roli. Diváci možná čekají, že bude hlavní postavou, ale není. Je opravdu jedna z těch sedmi.

KAREL POLANSKÝ, Týdeník Televize, č.14, 27.3.2000

JSEM ZASTYDLÝ PUBERŤÁK!

Samotáři jsou nesporně nejvýraznější filmovou událostí letošního jara. Svůj podíl na tom má i představitel jedné z hlavních rolí, Jiří Macháček. Jeho Jakub je nepřehlédnutelný , osobitý , nadpřirozený . Je to jedna z nejsympatičtějších posta v , která se v poslední době v českém filmu objevila.

Režisér Ondříček vám původně v Samotářích nabízel jiné role než Jakuba, ale vy jste si vybral a prosadil právě jeho. Proč?
Hlavně proto, že jsem žádnou postavu outsidera ještě nehrál. Moje předešlá filmová role byl Robert v Návratu idiota a Jakub se od něj nejvíc lišil. Byla to pro mě výzva, chtěl jsem vědět, jestli obstojím. Tak jsem si vybral právě jeho.

Připouštěli tvůrci během natáčení debatu nad scénářem?
Co připouštěli? Přímo ji vyžadovali. Scénář krystalizoval během natáčení. Kdo by odmítl debatu nad scénářem, byl by z celého projektu vyloučen a možná i tělesně potrestán. A tak jsme byli všichni hrozně tvůrčí. Navrhl jsem zakódovat motiv Jakubova zapomínání už do úvodu filmu, aby potom pointa postavy byla dostatečně věrohodná. Petr Zelenka pak tedy dopsal tu scénu, kdy Jakub nepozná státní hymnu. Na můj popud se taky vrátila vyškrtnutá scéna s taxikářem. Měli jsme prostě strach, a tak jsme tvořili.

V čem je rozdíl mezi vámi a Jakubem a v čem jste si podobní?
Jakub je mnohdy lepší než já. Je svobodnější, myslí víc na druhé lidi než já... To bych se od něj docela rád naučil. Naopak jeho závislost na marihuaně mi připadá už alarmující. Setkání s Jakubem pro mě bylo takovým tříměsíčním soužitím, kdy jsem si říkal, co by dělal on na mém místě, jak by řešil tuhle situaci...

O čem je pro vás osobně film Samotáři?
Především o samotě v prostoru zaplněném lidmi, o samotě lidí v evropské metropoli, o rozdílu mezi samotou a osamělostí. A hlavně o tom, že když dokážeme vnímat nejen svou samotu, ale i samotu druhých, přestaneme být vlastně sami.

Patříte do generace, která dospívala za totality a do života vstupovala už v nové epoše...
Pokud se budu na obě doby dívat prizmatem samoty, tak se toho vlastně ani moc nemění. Jen důvody pro dnešní a tehdejší samotu jsme mohli mít jiné, a tudíž i cesta ze samoty vede dnes přes jiné překážky než tehdy. Tehdy bylo jasné, kde je nepřítel, dneska ho pořád hledáme, ale on nebude nejspíš nikde jinde, než v nás samých. I tehdy dokázali žít někteří svobodně. Třeba Václav Havel, žil ve stejné totalitě jako já a byl svobodný, já jsem to neuměl.

Atributem vaší postavy v Samotářích jsou drogy. Jak vnímáte tento fenomén?
Myslím si, že každá látka má nějaký důvod existence a může být snadno jedem a snadno i lékem. A to platí jak pro marihuanu, tak pro pivo, nikotin, ale i mateřídoušku.

Jak se stavíte k eventuální legalizaci lehkých drog?
Pozitivně.

Hrál jste ve filmech dvou výrazných mladých režisérů, Gedeona a Ondříčka. V čem se liší jejich práce?
David Ondříček při natáčení záměrně vyvolává diskuse, aby mohl naslouchat co nejširšímu spektru názorů, které pak dokáže využít pro svůj záměr. Kdežto Saša Gedeon budí dojem, že má od počátku konkrétní představu a pro ni pak všechny dokáže získat.

Nemáte ve filmu jiné než herecké ambice?
Napsal jsem s Milanem Šteindlerem filmový scénář. Dokonce jsme už měli příslib na financování filmu, ale nakonec jsme se rozhodli, že to není látka, které bychom byli ochotni obětovat dva roky života. Tak jsme od toho odstoupili. Říkám to správně, Milane?

O čem ten film měl být?
Jeden z důvodů, proč jsme od toho odstoupili, byl právě ten, že se nedalo říct, o čem to je. Ale hrozně nás to bavilo a je i možné, že se k tomu jednou vrátíme.

Třetí rok hrajete v Divadle Sklep. Bylo to odjakživa divadlo vašeho srdce?
Sklep je pro mě spíš hnutí než divadlo, ten přesah se mi líbí. Je mi tam dobře. Kdysi, před léty, jsem viděl jejich Besídku a říkal jsem si, že bych chtěl někdy zažít to, co prožívají během vystoupení oni. Ti krásní blázínci. A teprve pak, když jsem s nimi Besídku hrál asi podvacáté, jsem si vzpomněl, že se mi vlastně splnil sen. Nicméně bych si docela rád zahrál třeba i nějakého Čechova nebo Gogola.

To leckoho asi překvapí
Já už jsem jednou v Gogolovi hrál, Čičikova v Mrtvých duších v Divadle Na zábradlí

Spektrum vašich aktivit je poměrně široké. Cítíte se být především hercem?
Protože už jsem odevzdal určité penzum herecké práce, tak se ani jinak cítit nemůžu. Ale jestli je pro mě něco mimořádně inspirující, tak je to cítit se jako neherec. Pro mě je hranice mezi hercem a nehercem hrozně mlhavá. Kolikrát se posouvá přímo během natáčení, kdy se z neherců stávají herci, a naopak.

Z Rádia Limonádový Joe se stal pro mnohé posluchače kultovní fenomén. Co znamená tohle rádio pro vás?
Pocit bezbřehé svobody. Můžeme si tam skutečně dělat, co chceme, máme volnou ruku nebo spíš pusu. Já si téhle možnosti vážím a snažím se ji maximálně využít, dokud to jde. Teď se zdá, že to s novým ředitelem jít přestane. Tak jsme si řekli, že budeme vysílat ještě do konce dubna, a jestli tam i potom pan ředitel bude, tak všichni odejdeme.

Co vás na tomto způsobu vysílání tak přitahuje?
Mystifikace, improvizace, okamžitá reflexe okamžitých nápadů, partnerství, komunikace. Hra. Hra jako taková.

Existuje něco, z čeho byste si nedokázal dělat legraci?
Pro mě je důležité, abych si dokázal dělat legraci především sám ze sebe. Pak si myslím, že mám právo dělat si ji z čehokoli. Nemám rád nabubřelosti a pomníky, rád je bořím. A je mi jedno, jestli ty sokly stojí pod někým jiným nebo pode mnou samým. Sebeironie je pro mě hodně důležitá. To je věc, kterou bych si rád uchoval.

Děláte divadlo, film, rádio... Televize vás neláká?
Hrál jsem i v několika televizních inscenacích a se Sklepem jsme pro televizi natočili taky pár skopičin. Co se týká moderování, ještě jsem v televizi neviděl pořad, který by mě v tomhle směru přitahoval. Pravděpodobně bych si ho musel sám vymyslet, to by mi to ovšem musel taky někdo nabídnout. Ale vlastně ani nemám tu ambici, nechce se mi být populární jen proto, že se pravidelně objevuju v televizi.

Čemu teď věnujete nejvíc času?
Jezdím po Čechách a Moravě s takovým cirkusem. Jmenuje se Samotáři a na programu má besedy s diváky a projekce filmu. Řidičem a principálem je David Ondříček. My ostatní vystupujeme v rolích cvičených medvědů. Pak je to asi kapela, která mě nejvíc zaměstnává. Hodně mě to ale baví, protože se teď naše nadzvuková kapela prudce vyvíjí.

Jakou děláte hudbu?
Nerad bych ji zašoupnul do nějakého šuplíku. Je to vlastně taky taková hra, dětská hra se zvuky, slovy a významy. Taková nemilosrdná taneční sonda do nitra všech niter.

Často se zmiňujete o hraní si, nezavání to infantilitou?
Ano, velmi. Vlastně jsem zastydlý puberťák a snažím si to udržet, co nejdéle to půjde. Když si uvědomím, že se moje práce začíná podobat tomu, jak jsem si hrál jako kluk na písku se dvěma dřívky, mám pocit, že dělám tu správnou věc.

Jak vzpomínáte na dětství?
Čím dál častěji a intenzivněji. Takže jsem měl asi krásné dětství. Jsou to vzpomínky na dědu, na třešně, na to, jak jsme hráli hokej na dvorku, jak jsme dělali bouchací kuličky... Jsou to obyčejné vzpomínky na dobu, kdy byla hra na prvním místě hodnotového žebříčku, kdy byla jediným východiskem a pohledem na svět.

Studoval jste práva, plánoval jste kariéru právníka?
Práva jsem vystudoval, protože jsem to slíbil rodičům a protože jsem nechtěl na vojnu. Už ve druhém ročníku jsem byl rozhodnutý, že se tím živit nechci. Vystudoval jsem je s obrovským sebezapřením a s ještě větším štěstím.

Hodilo se vám někdy právnické vzdělání?
Ale ano. Třeba rozbor jakékoli právnické formulace vám pomáhá pochopit smysl každého slova ve větě a přiměje vás srovnat si všechny významy, což je pro herectví hodně přínosné.

Jste tedy racionální typ?
Ano. Takový racionální typ, který si racionálně říká, že vrcholem všeho je intuice.

Jaký jste filmový divák?
Nejspíš vděčný. Mám rád film jako takový. Rád se zajdu podívat na leccos. Nepreferuju žádný žánr, ale mám některé velmi oblíbené filmy: Hanu a její sestry od Woodyho Allena, Tenkrát na západě, Mraky odtáhly režiséra Kauris mäkiho, Americkou krásu... Snažím se dívat na filmy jako na písničky. Třeba zrovna Woody Allen zpívá pořád o tom samém, ale pořád mě to baví.

Je mezi českými filmy některý, v němž byste rád hrál?
Určitě. Třeba Svěrákova Jízda nebo Vrchní, prchni!, Božská Ema, Pytlákova schovanka, Jako jed, Pražská pětka, Postřižiny, Farářův konec, Údolí včel, Lekce Faust... Ale tolik místa ani nemáme.

Jaké divadlo vyhledáváte?
V osmdesátých letech jsem měl rád divadlo, jaké dělal Evald Schorm, nebo Menzelovy a Krejčíkovy hry v Činoherním klubu. Dneska se mi líbí věci režiséra Pitínského, no a samozřejmě Sklep.

V Samotářích hrajete postavu, která stěhuje lidi z bytu do bytu. Co pro vás znamená pojem domov?
Potřebuju ho. Mít domov je moje bytostná potřeba. Doma musí být teplo a musí tam být někdo, kdo mě má rád a koho mám rád já. To je všechno. Lokace není podstatná.

Jste požitkář?
Asi jo. Protože pořád hledám nějaké nové vzrušující okamžiky a nakonec se přistihnu, že největší požitek mám z těch nejbanálnějších věcí. Třeba ležet v trávě na sluníčku.

Chtěl jste být vždycky hercem?
Chtěl. Ale někdy jsem třeba neměl jinou příležitost než dělat jen rádio. Trochu mě to trápilo, a tak jsem si řekl, že budu dělat to, co mi život přináší, a nebudu se trápit tím, co mi nepřináší. Ve chvíli, kdy jsem si tohle řekl, tak mě začalo hrozně bavit právě to rádio.

A co kdyby najednou život nic nepřinášel, kdybyste uvízl v mrtvém bodě?
Takovému bodu se říká smrt. A i pro tenhle okamžik to platí. Doufám, že dokážu najít potěšení i ze smrti.

Jiří Macháček (33)pochází z Litoměřic, absolvoval gymnázium v Praze Na Zatlance, souběžně vystudoval Právnickou fakultu UK a herectví na konzervatoři Jaroslava Ježka. Spoluzakládal Rádio Limonádový Joe, kde moderuje pod pseudonymem Doktor Vinetů. Třetí rok hraje v Divadle Sklep. Je zpěvákem a textařem skupiny MIG 21. Hrál ve filmech Knihomol (1997) režisérky Márii Procházkové, Mrtvej brouk (1997) režiséra Pavla Marka, v Návratu idiota (1999) Saši Gedeona a v Samotářích (2000) režiséra Davida Ondříčka.

DARINA KRIVÁNKOVÁ, Lidové noviny, 22.4.2000

Recenze na filmnet.cz

Recenze na dokina.cz

David Ondříček natočil film Samotáři, ačkoli o sobě tvrdí, že je týmový hráč

NA ZPŮSOB NÁJEMNÉHO VRAHA

David Ondříček, režisér filmu Šeptej o dnešní generaci svérázných "náctiletých", odevzdal distribuci svůj druhý film Samotáři a ten má v českých kinech premiéru právě teď. Naši žádosti o rozhovor ochotně vyhověl ještě tehdy, když trávil hektické dny téměř výlučně ve střižně při dokončovacích pracích.

Co vás přivedlo ke spolupráci právě s režisérem a scenáristou Petrem Zelenkou?
S režisérem Petrem Zelenkou se známe ze školy. v roce 1996 jsme se sešli na festivalu v Rotterdamu, kde byl Petr s filmem "Mňága - Happy End" a já s filmem "Šeptej" v soutěži The Tiger Award. Tam jsme si vlastně poprvé začali povídat o filmech, protože ve škole jsme se moc nepoznali. Asi o rok později jsme si navzájem zavolali. Prapůvodně mi scénář Samotářů nabídla Olga Dabrowská, ale na schůzku už přišel také Petr.

Ve filmu Šeptej jste vycházel z pocitu určité skupiny či generace mladých lidí. Má váš nový film v tomto smyslu nějakou návaznost?
Myslím si, že určitá návaznost tam je. Když jsme se o tem poprvé bavili se Zelenkou, tak jsme si říkali, že je to vlastně generace Šeptej - starší, která už začíná řešit opravdu vážné problémy, jenž nás pak provázejí celý život: na příklad problémy s rodinou nebo otázky, co tady děláme, co tady za sebou zanecháme. Je to rozhodně vážnější film, ale i akčnější - víc se tam toho děje. Co bylo v Šeptej naznačeno, to se v Samotářích snažíme dotáhnout.

Vztahy mladých lidí jste ve svém prvním filmu nahlížel velmi kriticky. Vnímáte se jako morální kritik?
Nemám dojem, že jsem morální kritik. Nesnažím se na diváky apelovat, spíš chci ukázat určitou situaci, určitý příběh, ze svého pohledu a nechávám na divákovi, aby si z toho vzal to, co mu může pomoci v životě. Byl bych nerad, kdyby mé filmy prošuměly a zanechaly v divákovi jen úsměvné pocity .

Důležitou součástí vašich filmů je hudba. Inspiruje vás hudba k hledání tvaru filmu nebo obráceně?
Kdybych nebyl filmařem, tak jsem asi hudebníkem. Někdy se snažím doma dělat i vlastní muziku, i když teď už na to vůbec nemám čas. Hudba mě inspiruje k hledání tvaru filmu. Většina věcí mě napadá, když poslouchám hudbu, což dělám velmi často. Nebo se mi hudba honí jen tak hlavou a já při ní vymýšlím různé věci. Ale zároveň i obráceně, velmi často vymyslím scénu a hudba ji pak dotvoří.

Kdo (vy nebo scenárista) měl hlavní slovo př1 obsazování herců? Nebyli jste nakonec nucen udělat nějaké kompromisy?
Nebyli. Měl jsem hlavní slovo. Myslím, že to byla jedna z podmínek, kterou jsem měl, když jsem do toho šel. Když to režíruju, tak se jako režisér budu chovat a jako režisér mám i zodpovědnost. S Petrem jsme všechno konzultovali, ale ve finále jsem dal na své rozhodnutí. Petr by možná obsadil postavy trochu jinak. V určitých fázích castingu mě třeba naváděl jiným směrem. Ale bylo pro mě poctou, že mé obsazení ocenil a myslím si, že je spokojený, a to je pro mě důležité.

Četl jsem. že jste jak režisérem filmu. tak i producentem. Jak těžké bylo skloubit obě tyto role?
Můžu říct, že nejhorší je to skloubit při střihu. Shánění peněz a přípravy se daly nějak rozložit a měl jsem na ně čas. Při natáčení to bylo horší, ale pořád se to dalo dát dohromady. Teprve teď, kdy se musím opravdu soustředit na střih, mě hrozně zdržují například věci okolo premiéry. Geniální ale je, že mám všechno ve svých rukou, můžu vyslechnout lidi, co říkají, ale nemusím se tak zachovat, můžu si všechno rozhodnout sám, nemusím se s nikým dohadovat, a také nesu za vše odpovědnost.

Kdybyste mohl stručně charakterizovat styl vaší práce. Na čem si nejvíc zakládáte?
Jsem ve fázi, kdy mám dojem, že nejsem úplně autorský typ, že jsem spíš takový týmový hráč, který chce s někým tvořit. Na to, abych se k tomu sám donutil, jsem ale moc líný a nerozhodný . Potřebuji úkol, což je pro mě třeba natočení filmu na základě scénáře nebo námětu. Ale potřebuju s někým zkonzultovat, že ten námět nebo scénář je dobrý. Jsem takový nájemný vrah,který dostane zakázku a udělá ji. A to mi strašně v téhle chvíli vyhovuje. Určitě si zase jednou autorský film udělám, když budu mít to štěstí. Ale teď mě baví týmová práce. Teď jsme Beatles a dělám se skupinou. A pak budu třeba Lennon nebo McCartney a udělám si sólové album, které bude třeba horší, ale za kterým si budu stát, jak už to tak ve světě umění bývá.

Půjdete se na svůj film podívat do kina?
Určitě. Ten film děláme kvůli lidem a já se nepůjdu podívat na film, ale půjdu se podívat na to, jak lidi na ten film reagují. Takže když budete sedět v sále, tak je možné, že se tam budu někde vedle vás krčit převlečený třeba za instalatéra a dívat se, jak se smějete.

MICHAL PROCHÁZKA, Svoboda, 15.4.2000

SAMOTÁŘI MOHOU ČEKAT VELKOU SPOLEČNOST

Sedm Samotářů, to je sedm hlavních postav nového českého filmu scenáristy Petra Zelenky a režiséra Davida Ondříčka Samotáři. Bloumají životem i Prahou a magické číslo sedm jim nese víc než štěstí jistotu, že přinejmenším jeden z nich zůstane vždycky lichý.

Petr Zelenka po scénáři a režii Knoflíkářů vstupuje v Samotářích ne zcela do téže řeky, spíš do jejího nového, ještě silnějšího ramene. Se zřetelnými odkazy na Knoflíkáře (jízdy taxíkem, noční rozhlasové studio, Japonci) vytvořil postavy, jejichž nejistoty a touhy mají společné kořeny, ony samy se liší osobitostí a originalitou, ale mohli byste z nich poskládat jeden celek - dvaceti až třicetiletého člověka této doby. Jsou tak dnešní, tak milí, až z nich mrazí. Hledají stále nové vztahy i impulsy k životu, a přestože příliš nevědí jak, chtějí se bránit pocitu, že to nejlepší už mají za sebou, aniž to našli.

Hanka si háže korunou, která rozhodne o pokračování jejího vztahu s Petrem, Vesna s odzbrojujícím pohledem cizinky glosuje okolí umrtvujícími větami typu: "Já myslím, že lidi jsou tady k sobě zlí, protože čeština je zlá," Jakub, který chce nejmíň ubližovat, zraňuje nejvíc, protože mu marihuana obrousila "krátkodobou paměť". Neurochirurg Ondřej má ukázkové manželství s napulírovanou Lenkou, jenže ho trápí jistá obsese, a Robert? Jeho tvrzení "vědomě jsem se zachoval jako svině a tím jsem vás očistil" se možná stane jednou z vět, které podobně jako knoflíkářská "nepřepínej, neřeš a hlavně po ničem nepátrej" zlidoví.

Samotáři mají příběh již sevřenější než povídkoví Knoflíkáři, ale možná tím víc postrádám preciznější stavbu, která by udržela rovnoměrnou pozornost, a kde by méně vyčnívaly skvostné jednotlivosti. Pozoruhodná je v nich mluva. Většinou se pro ni ani nehodí označení skvěle odposlouchaná, zdá se mi, že je skutečně zažitá, navíc ještě zgagovaná vlastními vtipnými nápady. O to víc překvapí místa, kde náhle vystřelí banalitou znějící fráze typu "když se s někým rozejdete, tak u něj necháte život".

Možná o kousek větší kus cesty od minulého filmu Šeptej ušel David Ondříček. Má svou moderní, industriální Prahu promyšlenou jako plnohodnotnou součást děje, s kameramanem Richardem Řeřichou točí jednotlivé scény tak, že budí dojem ohromné lehkosti, napětí střídá s uvolněním, má výborné inscenační nápady. A především dobře zvládl pestrou směsici sedmi herců stejně velkých rolí, ale nestejných zkušeností. Nelze sice říci, že by všichni byli stejně dobří a výrazní jako křehká a nesmírně živá Labina Mitevská (Vesna), půvabně "zhulený" Jiří Macháček (Jakub) či ohromně proměnlivý Ivan Trojan (Ondřej), ale ani o nikom z ostatních (Saša Rašilov, Jitka Schneiderová, Mikuláš Křen, Dana Sedláková) nelze říci, že by film zkazil.

Samotáři, ač situováni do Prahy a především humorem zakotveni v českých krajích, mají šanci kromě úspěchu u domácího publika přiřadit se k docela silnému proudu v evropské kinematografii, který pojmenovává symptomy i syndromy dnešní doby a který ví, že mezi Hotýlkem v srdci Evropy a Tarkovského Nostalgií je spousta prostoru.

P. S. Pokud si ovšem nechcete připustit, že jakkoli "hulení u nás nemá tradici", zabydluje se s odzbrojující samozřejmostí v dušičkách a třídách vašich dětí, pak na Samotáře radši nechoďte. Vaše chyba.

VĚRA MÍŠKOVÁ, Právo, 14.4.2000

SAMOTÁŘI JSOU TRAGIKOMICKÝM OBRAZEM KONCE STOLETÍ

Těsně pod pomyslnou špičkou filmového ledovce skončil snímek tandemu David Ondříček - Petr Zelenka s názvem Samotáři. Ondříček překonal svůj amatérismus z debutu Šeptej a stal se z něho profesně vyzrálý režisér, který dokáže přesně vést herce a bezchybně vystihnout atmosféru daného okamžiku. Petr Zelenka naopak nedosáhl absurdně humorné vytříbenosti kultovních Knoflíkářů a chvílemi se nevyvaroval prvoplánových scenáristických kliček.

I přesto tvoří Samotáři zajímavě pospojovaný celek, který kvůli zvolenému námětu osloví především mladé publikum. Mezi osudy sedmi hlavních hrdinů ve věku 23 až 33 let sice "proletuje" starší manželský pár (výborně ztělesněný Hanou Maciuchovou a Františkem Němcem), těžištěm příběhu však zůstávají čerstvě dospělí lidé. Jejich každodenní problémy a touha po nalezení "toho správného druha" jako by zrcadlily kousek každého z nás, kousek něčeho, co jsme sami prožili, anebo se do situací dokážeme alespoň snadno vžít. Tvrdohlavá Hanka, která se začíná podobat své hysterické matce, nerozhodný Petr, nepříjemně dospělý Ondřej, donchuánský Robert, zhrzená Vesna a věčně marihuanou zkouřený Jakub - ti všichni tvoří objektivní labyrint zástupců mladé generace. Proplouvají plátnem jako zvěstovatelé tragikomického odrazu konce 20. století, v němž se snoubí radost se smutkem, uspokojení s nenalezením sebe sama...

Ve věrohodném vyprávění jen chvílemi zaskřípe nějaká příliš vykonstruovaná hláška a nedotažený scenáristický tah (Makedonka Vesna zavolá Jakubovi, kterého předtím v životě neviděla, drogový dealer sleduje v televizi předlistopadový program). Jinak si Samotáři udržují nádech plný atmosféry, působivé hudby Jana P. Muchowa a nejméně z poloviny stoprocentních hereckých výkonů - zejména Labiny Mitevské v roli Vesny, Ivana Trojana coby Ondřeje a Jiřího Macháčka, který svého sklerotického feťáka obdařil étericky melancholickým charakterem.

JAKUB LEDERER, Slovo, 13.4.2000

Nový film Petra Zelenky a Davida Ondříčka se usilovně snaží být vtipný

SAMOTÁŘI JEDNAJÍ JAK BLÁZNI

BRNO. Od nové české filmové tragikomedie Samotáři se čekalo hodně.

Čekalo se, že dojde k znásobení scenáristického talentu Petra Zelenky (Knoflíkáři) a režijní invence Davida Ondříčka (Šeptej). Výsledek ukazuje, že ze zdánlivě zábavného scénáře (Zelenka z něj okouzleně předčítal už na loňském vyhlášení Českých lvů) může vzniknout velmi úmorný film, pakliže scenáristovi jde hlavně o to, aby se blýskl vtipností a literárním umem.
Autoři uvádějí na scénu sedmero mladých lidí, kteří jaksi hledají lásku: potkávají se, rozcházejí, konají bláznivé činy . Bohužel jsou to postavy, nezajímavé nebo vycucané z prstu. Příkladem budiž Robert (Mikuláš Křen), údajně prý inspirovaný osobou Igora Chauna. Jenže kdo Chauna zná, ten ví, že tento filmař a cestovatel má svou osobnost, svůj příběh. Kdežto filmový Robert nikoli. Vrchol nesmyslnosti nastává, když v záchvatu duchovního "obrácení" vystoupí z auta a rozmlátí je.
Ondřejovi (Ivan Trojan) předepsal Zelenka převlékat se za instalatéra. I kdybychom to brali, nechápeme, proč se tento neurochirurg válí v kaluži a v dešťové vodě, když ani instalatéři zpravidla nic takového nedělají. Roli "femme fatale" hraje v příběhu Hanka (Jitka Schneiderová). Ale jde o postavu povážlivě bezbarvou, takže netušíme, proč ji ti hoši tak prudce milují. Makedonka Vesna (Labina Mitevska) zase pomyslí na sebevraždu, když pozná,že Robert má jinou milenku. To zoufalství jí ale nemůžeme uvěřit, když stejně jako ona vidíme, jaký je ten Robert tuctový frajírek.
Jako má Zdeněk Troška ve svých pohádkách legračního čertíka, mají Zelenka s Ondříčkem v Samotářích pohodáře Jakuba (Jiří Macháček) s vyhuleným mozkem.Tenhle vtíravý škrhola jako by sem zabloudil z nějaké prastaré divadelní frašky. Kdo je pořád zkouřený, ten je milý; to je stejně osvěžující, jako kdyby některá z postav byla permanentně namol.
Postavy jsou pro scenáristu šachovými figurkami; nemají charakter, nemají vůni kromě té marjánkové. Zato se autor humorista stará, aby nechyběly hlášky a narážky (na Tarantina, na Woodyho Allena). Některé dialogy vyznívají trapně ("Pane doktore, chtěl bych vám poděkovat za bratra." "Já nemám bratra."), jiné jsou zatíženy blábolením typu: "Všichni máme na sobě spousty světýlek." Atd.
"To nebylo dobrý," zoufá si Ondřej, když se mu nezdaří kontaktovat Hanku. Totéž lze konstatovat o celém filmu. Aby se některá situace konečně povedla, musí být mohutně ohlašována a připravována, jako ta návštěva Japonců v české rodině. Záběry jsou reklamně svítivé, občas zajiskří nápad kameramana Richarda Řeřichy, viz "dialog" odlesků na hladině a Vesnina bělma v jinak ubohé sekvenci čekání na UFO. Oživení poskytne Tatiana Vilhelmová v drobné roli šlapky.
Možná se v Samotářích pro českou kinematografii zrodil nový žánr: marihuanový kýč. Ale jako každé svědectví, tak Samotáři o čemsi vypovídají totiž o prázdnotě (chtělo by se napsat "vyhulenosti") prostředí, odkud vzešli. Alespoň víme, že v pražských barech, odkud autoři čerpali inspiraci musí být k uzoufání nudno.

JAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ, Rovnost, 13.4.2000

POPRVÉ JSEM ZAŽIL PROFESIONÁLNÍ NATÁČENI

Včera měl v kinech premiéru nový český film Samotáři. Film je zajímavý už tím, že se v pracovním týmu sešli dva režisér! - David Ondříček, který Samotáře režíroval, a Petr Zelenka jako autor scénáře.

O čem podle vás Samotáři jsou?
O mladých lidech, kteří žijí sami. Doba není sice přesně určena, ale určitě je porevoluční. Všem hlavním protagonistům je tak kolem třiceti. Jde o lidi, kteří udělali ve svém životě spoustu špatných rozhodnutí ohledně partnerských vztahů. Proto mají nedůvěru jak k dalším vztahům, tak ke svým rozhodnutím. Bojí se, protože už za sebou mají historii řekněme deseti let neúspěšných soužití. To je důležité. Není to první krach vztahu, ale je to dejme tomu krach desátého vztahu.

Můžeme snad v příběhu najít nějaké konkrétní třicátníky - třeba vás a vaše kamarády?
Jo. Je to náhodou můj i Davidův případ. A vlastně jsme se i snažili, aby ve štábu byli samí "samotáři". Ono se potom lip točí, když lidi nemají partnerské vztahy.

Vybral jste si Davida Ondříčka. Jak vám to šlo? Dva režiséři na jednom "písečku"?
S Davidem jsem nikdy předtím nespolupracoval, ale znali jsme se už ze školy. Blíž jsme se seznámili v roce 97 na filmovém festivalu v Rotterdamu, kde prezentoval svůj film "Šeptej" a já "Mňágu - Happy End". Na nápad udělat společně film nás přivedl kamarád Jan P. Muchow, který je nakonec také autorem hudby k Samotářům. Samozřejmě jsme spolu věci konzultovali, protože David v Samotářích figuroval i jako dramaturg. David je noblesní člověk, je sice trochu pomalejší jako režisér, takže jsem měl občas nutkání natáčení zrychlit, ale jinak jsem mu do jeho práce nezasahoval. Prostě jsme se vzájemně doplňovali.

V čem bylo natáčení Samotářů jiné než u vašich předchozích filmů?
Poprvé jsem zažil vcelku profesionální natáčení, kde byly zastoupené všechny potřebné složky, které nesměji ve štábu chybět - architekt, skript, asistent režie atd. Ty jsem často předtím neměl.

Ne vždy se podaří natočit film "o českých reáliích" tak, aby byl srozumitelný i jinde ve světě. Myslíte si, že by Samotáři mohli obstát např. v amerických kinech?
Řekl bych, že to je vyloučený. Jak by mohlo Američany zajímat, jaké tady lidi mají problémy. Je tam pár scén, které film povznášejí na vyšší rovinu, není to úplně realistický film. Jsou tam samozřejmě zase Japonci, taky scény, kdy se lidi zapálej a hoří takovým zvláštním způsobem, nebo scény, v nichž lidi mají na sobě zbytky duší jiných lidí -takový světýlka. Takže jsou tu i nadrealistické záležitosti, které film můžou udělat zajímavější, ale já osobně na to vůbec nesázím, hlavně po Knoflíkářích.

Proč?
Myslím, že Knoflíkáři měli maximální úspěch, a přesto v podstatě relativně žádný. Hlavně co se týká distribuce. Film běžel v Holandsku, Francii a v Anglii. Ale nepodařil se žádný větší distributor. Takže si nedělám moc velké iluze. Ale cítím se v docela dobré pozici. Na filmu úplně neulpívám, starám se o něj, ale nemám z toho nějak sevřený srdce.

Knoflíkáři měli úspěch. Nebojíte se srovnávání Knoflíkářů a Samotářů?
Právě že ne. Výhoda Knoflíkářů byla v tom, že každá scéna byla - alespoň si myslím - dost zajímavá. Myslím tím, jak byla napsaná. Samotáři mají ale daleko sevřenější příběh. Zajímavá je podle mě kombinace reality a fantaskních situaci. Pokud ale lidi přitáhne na film právě "Zelenka", tak snad nebudou zklamaní. Ale samozřejmě že klíčem k diváckému zážitku je předem nic nečekat.

Podle čeho jste vybírali představitele?
Rozhodně nám nešlo o to, dosadit do filmu jenom samé známé "mladé hvězdy". Není pro to důvod. Ty by sice měly teoreticky přitáhnout diváky do kin, ale i to nemusí být pravda, je to podle mě zbytečný, film pak ztrácí na autenticitě.

Máte už v plánu nějaký další projekt?
Pro německou produkci teď v dubnu a květnu točím jednu část do cyklu krátkých povídek, který točí různí světoví režisér!. Oni to nazývají "erotické povídky", což je v mém případě jen taková záminka pro v podstatě psychologický příběh. Film bude v češtině, budou v něm hrát čeští herci, ale nepoběží tady.

O čem ta povídka je?
O kabaretním kouzelníkovi, kterému se začnou dít nadpřirozené věci, ale on je z toho tak nešťastnej a zmatenej, že přestane mít schopnost normálně "kouzlit". A pak pochopí, proč se mu ty věci staly, proč ho Bůh "schopnostmi" obdařil...

Vidíte v některém právě promítaném filmu svoji konkurenci?
Pokud jde o téma, nevidím. Pokud o návštěvnost, tak asi Hřebejkův a Jarchovského film "Musíme si pomáhat". Film se silným tématem a známými herci. Hřebejka rozhodně považuj u za velkého konkurenta.

Jak hodnotíte český film 90. let?
Mě osobně současné české filmy nikdy moc nezajímaly a to pořád trvá. Rád se podívám na filmy svých kamarádů, ale nikam dál mě to neposouvá. Od "Obecné školy" mě nic nechytlo úplně za srdce. To byl film o pojmu českého hrdinství, kdo je a kdo není hrdina, o zbabělosti. Téma, které mě zajímalo a týkalo se nějak i mě. Třeba "Zapomenuté světlo" se mi libí. ale netýká se mě. Jinak se mi líbila moje "Mňága - Happy End", to musím říct (ha, ha). Filmy mě zajímají profesně - kdo je natočil a jak, ale nezajímají mě jako diváka. Zážitek s velkým "Z" mám málokdy. Když se ohlédnu těch deset let zpátky, tak ani nedokážu vysledovat, kudy se český film ubíral a kam se ubírá ted.

BÁRA BUŠKOVÁ, Lidové noviny, 13.4.2000

ŠŤASTNĚ SE TU SETKALO SLOVO A OBRAZ

Řečeno jazykem generace, jež si Samotáře přivlastní, film je to "fakt dost dobrej". A - dodejme - po dlouhé době i evropský. Kdo rád škatulky, může si zařadit Jana Svěráka mezi vypravěče hollywoodského stylu, Jana Hřebejka na půdu souznění s domácím publikem a "samotářský" tandem Petr Zelenka-David Ondříček k současné vlně evropské nezávislé scény; obdobně jako Sašu Gedeona. Takové filmy jezdí na festival do Rotterdamu a k nám občas dorazí z Nizozemska či Německa: jsou mladých lidech v moderním velkoměstě, pro něž je angličtina přirozeným jazykem, rockové kluby běžným prostředím, a přece hledají pevný bod důvěrného vztahu stejně neohrabaně jako třeba mladí před sto lety. Ale ač jsou nálada i sdělení Samotářů nadnárodně přenositelné a tvůrci si na svém evropanství bez deklarací trvají, film nezapře český prvek nejméně ve dvou ohledech. Jednak postavou cizinky v podání výtečné Labiny Mitevské, která prezentuje zaskočený pohled zvenčí. "Vy se tu všichni znáte?!" komentuje dívka plácek citů, na němž o své lásky házejí korunou pořád titíž ztracenci, rádobysvětáci, neškodní cvoci a věční puberťáci. Druhým "národním" vodítkem zůstává humor, jenž i při nesporné autorské osobitosti Petra Zelenky z českého prostředí vychází. Během natáčení se hovořilo o možném boji dvou osobností, jež si rozdělily profese: Zelenka (Knoflíkáři) je podepsán pod scénářem, David Ondříček (Šeptej) pod režií. Ale ať se mezi nimi dělo cokoli, pro Samotáře to bylo setkání šťastné - dokonce se zpětně vnucuje představa, jak by asi vyhlíželi Knoflíkáři, kdyby i jejich realizaci Zelenka svěřil Ondříčkovi. Při vší úctě ke scenáristově důvtipu, Samotáři jsou víc filmem Ondříčkovým než Zelenkovým. Autor totiž jako by "opisoval" sám sebe, metodu i jednotlivé prvky Knoflíkářů. Vytváří jakýsi kult na druhou, velmi příjemný pocit návratu do světa, v němž už se divák cítí doma, ba určitý typ "závislosti" na zelenkovské říši, kam patří zdvořilí Japonci, groteskní rodiče, dušezpytná rozhlasová stanice. Ale důmyslná, vtipná přesmyčka knoflíkářské hry jen pokračuje - to Ondříček od svého debutu postoupil o ligu výš. Zelenka minulou povídkovou stavbu zpevnil, nyní propojuje osudy, až do sebe "zacvaknou" s logickou nevyhnutelností, v jediném příběhu. Nicméně sedm hrdinů coby sedmero krkavců se přece jen vzájemně okrádá o sousta pozornosti; ještě pevnější soustředění by nevadilo. Novým prvkem je právě "filmařina" Ondříčkova, jeho obraznost, která intelektuální přesnost i sžíravost Zelenkových slov neilustruje, nýbrž povznáší. Čekání na UFO, noční namlouvání na nábřeží, pyromanský motiv s přízračnými plamínky po bizarním pohřebním večírku, výjev u zdi se psem či zoufalé gesto, v němž "hraje" zástup limuzín s ječícími alarmy, to jsou hlavně režisérovy chvíle. Právě střet dcery s rodiči před zraky japonských turistů završený oním defilé aut tvoří přirozený vrchol filmu. Následné dovětky už katarzi trochu obrušují... Zajímavé je, že v jemně "ulítlé" komunitě Samotářů, dokonale stylizované hudbou Jana P. Muchowa, se někteří neškolení herci cítí lépe než profesionálové. Mitevská či skvělý Ivan Trojan, koženě důstojný i beanovsky trapný, tvoří výjimku, naopak Saša Rašilov a Jitka Schneiderová jako by se stáhli do pozadí. Typ programového cynika (i se zprofanovanou rekvizitou voayerské kamery) dobře zvládl Mikuláš Křen, v menších rolích jiskří Hana Maciuchová či Tatiana Vilhelmová. Jasným favoritem publika se stane svým výkonem Jiří Macháček - jeho postava velkého dítěte ve věčném oparu marihuany hlásá "kdyby lidi víc hulili, míň by lhali" a ve snaze neubližovat paradoxně zraňuje nejvíc.

MIRKA SPÁČILOVÁ, Mladá Fronta Dnes, 11.4.2000

NOVÝ ČESKÝ FILM SAMOTÁŘI MÁ EVROPSKÉ AMBICE

P r a h a - Pod novým českým filmem Samotáři, jenž se včera představil v soutěži plzeňského festivalu Finále a po zítřejší slavnostní premiéře vejde do kin, jsou podepsáni režisér David Ondříček, tvůrce snímku Šeptej, a scenárista Petr Zelenka, autor Knoflíkářů. Oba se řadí k pokolení, jež Zelenka v nadsázce označuje jako generaci filmařů elektrických kytar, oba nezapřou, že mají blíž k evropskému stylu tvorby než k "hezké české" tradici. A obojí lze vyčíst ze Samotářů. Je na téhle tragikomedii o mladých lidech hledajících v současném velkoměstě lásku vůbec ještě něco takříkajíc českého? "Zrovna jsme se o tom bavili s tátou," odpovídá režisér, syn světoznámého kameramana Miroslava Ondříčka. "Dospěli jsme k tomu, že jsme na Samotářích nic vyloženě a ryze českého nenašli - ani výtvarně nebo kameramansky. Jistě, ten film dělali Češi, mluví se v něm česky, ale vypadá hodně kosmopolitně. Mohl by být klidně třeba holandský." Se Zelenkou se shodují v tom, že Samotáře zamýšleli jako výpověď jedné generace, která by ovšem divácky měla fungovat mezigeneračně. A o to se již vede polemika. Představitelka jedné z hlavních rolí Jitka Schneiderová prý zná úplně stejné pocity: "Takže je to film o naší generaci," tvrdí. Její herecký kolega Mikuláš Křen si naopak nemyslí, že téma Samotářů je výlučně věcí 90. let; podle něj v určitém věku zažil každý něco podobného. "A typicky česká mi na Samotářích připadá nerozhodnost hrdinů, neschopnost říct na rovinu: Dost, ten vztah nemá smysl," míní Křen. Autor hudby Jan P. Muchow, který současně připravuje soundtrack k filmu, našel v Samotářích dokonce řadu typicky českých prvků: "Omáčku. Knedlíky. Mou vlast. A hymnu." Motiv státní hymny, na kterou si milovník marihuany v podání Jiřího Macháčka nemůže vzpomenout, prý vymyslel scenáristův otec Otto Zelenka. Tvůrčí tým se shodl, že právě dialog o hymně "Co je to za hudbu" či o Praze "Co je to za město" by se mohl stát zlidovělým sloganem Samotářů, podobně jako se již proměnil v okřídlené rčení výrok z Knoflíkářů "To neřeš". Ondříček se směje: "Hluboce by nás zasáhlo, kdyby se to opravdu citovalo po hospodách." Zelenkův scénář odkazuje ke Knoflíkářům nejen "hláškami" - ani v Samotářích nechybějí noční rádio, taxíky, kluby a Japonci. "Já taky nechci demonstrovat, že jsem se od Knoflíkářů odstřihl, nepředstírám, že Samotáři pro mne znamenají vstup do úplně nových vod - jenom jimi vstupuji do nového tisíciletí," poznamenal k tomu Zelenka. Naopak jistou novinku v měřítku tuzemské kinematografie představuje marihuana, které se v Samotářích podle Macháčka vykouří "množství větší než malé". Herec na sobě testoval, co vyjde líp: "zkouřeného" jen hrát, nebo naopak být v roli sám "zkouřený". Svého hrdinu hájí: "Ten kluk nosí pocit viny za svět, do kterého se narodil, trpí tím a chce se toho zbavit - nejde jen o to, že hulí." Ondříček žertuje, že jim "tráva" coby rekvizita lehce zasáhla do rozpočtu, ale jinak se brání tomu, že by Samotáři mohli být chápáni i jako film o drogách: "Lidé si toho motivu všímají, protože u nás nemá tradici, ale je to jen prostředek." Zelenka a Ondříček popírají, že si navzájem lezli na nervy, jen si prý "dost lezli do profesí" - a říkali tomu spolupráce. "Když Petr psal, hodně jsem s ním debatoval, on byl zase u toho, když jsem točil," vysvětluje Ondříček. Nedokáže však říci, zda si spolupráci zopakují: "Jako vynikajícího autora budu Petra Zelenku atakovat, ale současně vím, že je to člověk s ambicemi, navíc plně oprávněnými, takže pochopím, pokud bude chtít příště zase točit sám," shrnuje režisér.

MIRKA SPÁČILOVÁ, Mladá Fronta Dnes, 11.4.2000

ZE SPOJENÍ DVOU SAMOTÁŘŮ VZEŠEL VÝBORNÝ FILM

Když se mnozí pozastavovali nad tím, proč si Petr Zelenka svůj nový scénář nerežíruje sám, reagoval tím, že spojení dvou lidí na postech režiséra a scenáristy je ve filmu přece úplně normální. V našich krajích jsme podlehli představě, že skutečně osobní výpověď nabízí pouze autorský film. Samotáři jsou ale hmatatelným důkazem, že konfrontace dvou filmařských osobností prostřednictvím jednoho filmu může být velice plodná a velice osobní.

SYMBOLICKÉ, A PŘESTO ŽIVÉ POSTAVY
V souvislosti se Samotáři nelze hovořit o příběhu, byť se film posouvá v čase a události se svým způsobem vyvíjejí. Jde spíše o kaleidoskopickou skládanku epizod ze života několika zdánlivě nesourodých mladých lidí, jejíž výsledný obraz chce zachytit základní pocit generace dnešních třicátníků. Ačkoli jsou postavy emotivními koncentráty reprezentujícími určitý životní postoj, jsou také (samozřejmě přímo úměrně hereckým výkonům) živě pulsujícími bytostmi. Lépe vyznívají mužské postavy, jsou konkrétnější, barevnější a také lépe zahrané. Především Jakub věčně vnořený do marihuanového oparu je v podání Jiřího Macháčka překvapivě uvěřitelný, přestože jde o postavu značně stylizovanou. Díky droze je pro něj skutečnost v každém okamžiku nová a překvapivá, a tak před ní může s úspěchem unikat.

Cynický pozér Robert (Mikuláš Křen) se montuje do života druhých, aby se nemusel zabývat sám sebou. Okamžik, kdy je po matčině smrti zaskočen svými city, patří k nejsilnějším momentům filmu. Postavou typicky knoflíkářskou je obsesivní Ondřej (pro film konečně objevený Ivan Trojan), který je posedlý touhou žít život někoho jiného.

Nejvýraznější ženskou postavou je Makedonka Vesna (Labina Mitevska), která je doslovným obrazem cizince v dnešním světě. Tvrdí, že čeká na mimozemšťany, ale ve skutečnosti je sama mimozemšťanem, který marně hledá s ostatními společnou řeč. Poněkud rozpitě působí dvojice Hanka (Jitka Schneiderová) a Petr (Saša Rašilov), kteří správné kontury dostanou až v kontextu s Hančinými rodiči, předobrazem jejich hypotetické budoucnosti. Zatímco Zelenkovi Knoflíkáři místy trpěli literárností a Ondříčkovo Šeptej zase obrazovou samoúčelností, v Samotářích se obsah setkává s formou v optimálním bodě. Ondříček realitu stylizuje, ale nikdy ji neopouští. Často pracuje s efektními záběry efektních kompozic. Proč ne, jednak se na ně příjemně kouká, a navíc jsou (většinou) smysluplné. Pokud v nějakém záběru budeme marně hledat smysl, tak v něm ale zcela jistě najdeme atmosféru a konkrétní pocit, a o to jde v Samotářích především. Neodmyslitelnou součástí filmu je hudba, která se (možná až příliš) valí celým filmem, udává tempo a rytmus.

JAPONCI, RÁDIO A TAXI
Petr Zelenka ani tady neopustil své oblíbené knoflíkářské motivy: Japonce, rádio a taxi. Může to působit samolibě, fetišisticky nebo prostě nenápaditě, ale nic z toho není pravda. Jsou to funkční prostředky, které slouží záměru, a je třeba je vnímat jako součást Zelenkova rukopisu. Provokativnější jsou scény, které zavánějí přílišnou chtěností (například akce s hasicími přístroji v rádiu), občas zaskřípe dialog, někdy by to chtělo větší preciznost ve střižně. Samotáři nechtějí něco vyřešit, pouze v tragikomické poloze hledají styčné body na vzorku lidí určité generace, hledají je citlivě a osobitě. I pouhé pojmenování problému může mít katarzní účinek, a Samotáři pracují s velmi konkrétními pojmy.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ, Lidové noviny, 12.4.2000

ONDŘÍČEK SE ZELENKOU UKAZUJÍ SAMOTU MLADÝCH LIDÍ

Tragikomedie Samotáři o mladých lidech, kteří se na konci 20. století snažit nalézt uprostřed velkoměsta lásku, vstupuje v celostátní premiéře do kin od 12. dubna. Snímek, který předtím slavnostně zahájí plzeňské Finále, natočil mladý režisér David Ondříček (Šeptej) podle scénáře Petra Zelenky (Knoflíkáři).

Praha - Film, jehož rozpočet činí 25 milionů korun, vznikal dlouhých jednašedesát dní. "Tato poměrně značná délka byla dána jednak záměrem natočit Samotáře pouze v reálu na nezvykle velkém počtu lokalit, ale i snahou, aby každý záběr přesně odpovídal našim představám," říká režisér a producent filmu David Ondříček. Příběh sedmi mladých lidí ve věku od 23 do 33 let vznikal v místech, která co nejvíce přibližují život současné Prahy. "Jedná se o místa turisticky i filmařsky opomíjená, silná svým geniem loci," tvrdí Ondříček.

Impulsem k vzniku filmu byl scénář Petra Zelenky, za jehož první verzi z roku 1996 získal autor stipendium Literárního fondu. "Prvním zárodkem budoucích Samotářů byla snaha zmapovat dokumentárním způsobem a na digitální kameru život mých nejbližších kamarádů a rodičů v době blížících se třicátých narozenin. Jedná se o jakési účtování s okolím," vzpomíná Zelenka. Na námětu se s ním ještě podílela Zelenkova tehdejší přítelkyně a spoluscenáristka Knoflíkářů Olga Dabrowská. "V době, kdy kolem nás byla řada "samotářů", jsme se pokusili prozkoumat jiné formy párového soužití, než jen manželství. Chtěli jsme ukázat samotu nejen jako handicap, ale i stav, který by člověk mohl využít k přemýšlení o životě," říká Zelenka. Nakonec se příběh posunul od psychologické sondy o mezilidských vztazích do komediální roviny plné drobných absurdně tragických momentů.

Obrovskou pozornost věnovali tvůrci výběru herců. David Ondříček hledal tváře již několik měsíců před začátkem realizace v různých divadlech, filmech i televizních pořadech. "To, že vybraní herci většinou ještě neměli velké zkušenosti s filmem, se ve finále projevilo jako přednost. Jejich přístup ke ztvárnění postavy vycházel z vnitřního hledání a byl osvobozen od veškerých filmových manýr," tvrdí Ondříček. Diváci se tak mohou těšit na členku Studia Ypsilon Jitku Schneiderovou, Sašu Rašilova z Divadla Komedie, Ivana Trojana (nominace na cenu Thálie za roli hejtmana v Gogolově Revizorovi), člena divadla Sklep Jiřího Macháčka, Mikuláše Křena (Kanárek, Hanele) a ostravskou herečku Danu Sedlákovou. Zahraniční účast zajistila Makedonka Labina Mitevská, která se proslavila v oscarovém filmu Před deštěm.

JAKUB LEDERER, Slovo, 1.3.2000

SAMOTÁŘI V KINOFILU

Recenze na film

Rozhovor s Davidem Ondříčkem

http://www.kinofil.cz/k1560_2000/

Zrození filmu v několika předobrazech

SAMOTÁŘI BĚHEM NEÚRODY VZTAHŮ

Asi už jste o tom slyšeli. Režisér David Ondříček se po čtyřech letech vrací do světa filmu celovečerních filmů. Společně se scénáristou Petrem Zelenkou natočil snímek Samotáři, jehož dubnová premiéra rozšíří počet domácích titulů uvedených v roce 2000 na sedm. Tenhle jarní příběh je však více než jen dalším zářezem na pažbě české kinematografie. Tedy doufejme.

Pamatujete si ještě, jak se před rokem během přímého přenosu z udílení Českých lvů za rok 1998 Petr Zelenka postavil na pódium a přečetl úryvek ze scénáře k Samotářům? Tehdy diváky seznámil s cenami erotických služeb v Amsterdamu, ceremoniál nabral nevídaný skluz a atmosféra v zákulisí zhoustla. Ta pasáž ve filmu zůstala, jen se v ní nakonec mluví o Bangkoku. To jen pro upřesnění.

Tenkrát před léty...
Když David Ondříček v roce 1996 dokončil svůj celovečerní debut Šeptej, objevilo se sice v jeho blízkosti pár potenciálních námětů, ale protože ani jeden nakonec neuzrál, přišla na řadu reklama. Ondříčkovi se hned povedl spot na psí krmivo, takže chvíli byl vyhlášeným režisérem zvířat, ale za chvíli přišly i zakázky na piva a nealkoholické nápoje. "Čas tak sice prošuměl, ale nepromarnil jsem ho. Hodně jsem cestoval a vydělal i dost peněz, abych pak do vlastního filmu mohl investovat," vysvětluje David Ondříček, který se s Petrem Zelenkou nejdříve před třemi lety sblížil na festivalu v Rotterdamu a pak mu několikrát s prosbou o námět zavolal. Jednoho dne se trefil.
Autor Knoflíkářů klid měl v ruce první verzi scénáře, který už delší dobu nosil v hlavě. Petr Zelenka: "Vznikl z pocitu, že společně s kamarády nežijeme dobře. Naše vlastní individualita ochromuje naši schopnost dlouhodobějšího vztahu. David to tak ovšem necítil. Podle mě totiž není klasickým samotářem, protože má rád, když o něj ženský pečujou. To je velice dobrý základ pro soužití. Já se o sebe raději starám sám." Ondříčkovi se skutečně nabídnutý scénář nelíbil. Připadal mu příliš intelektuální a vytýkal mu dlouhé dialogy . Vzal si čtrnáct dní na rozmyšlenou, na radu muzikanta Jana P . Muchowa nakonec přijal.

Davová samota
Na Petra Zelenku a jeho tehdejší přítelkyni Olgu Dabrowskou (spolupráce při natáčení filmu Mňága - Happy End a Knoflíkáři) ovšem čekalo nekonečné přepisování. David Ondříček si k tématu pomalu prosekával cestu a svými připomínkami pomáhal modelovat konečnou podobu scénáře. Ze Samotáři tedy nakonec vykrystalizovalo sedm lidi žijících v Praze, z nichž se každý po svém snaží najít cestu životem. Nechávají se vláčet pokaždé jinak intenzivními vztahy a pokaždé se znovu vracejí do samoty.
Ve filmu se opět objevují známé Zelenkovy motivy jako taxi, Japonci a rádio. "Japonci mi nevadili, ale měl jsem lehčí problémy s taxíkama a rádiem. Petr klidně někoho posadí do auta a nechá ho jezdit po městě. Mě vždycky zajímá, proč a kam jede. A rádio je pro mě zase příliš statický motiv," vypočítává režisér, který se svým scenáristou sice patří do stejné generace, ale přesto se od sebe liší nejen délkou vlasů. Oba mají naprosto rozdílný kulturní vkus, a Samotáři jsou tak spíš filmem Petra Zelenky viděným očima Davida Ondříčka. "Kdyby Samotáře režíroval Petr, zněla by v nich jiná hudba a postavy by mluvily i vypadaly úplně jinak. Kdybych je naopak napsal já, byli by naivnější, blbější a atmosféričtější."
Samozřejmě nejčastější otázka, kterou Petr Zelenka dostává, je, proč si vlastní scénář také sám nenatočil. Jedním z podstatných důvodů prý bylo, že by ho nedokázal obsadit. Naopak pro Ondříčka je casting doslova koníčkem. Zatímco si scénář hledal vnitřní harmonii, měl dostatek času chodit po divadlech. .Nebyl jsem vázán komerčním hlediskem, takže jsem nemusel obsadit Polívku nebo Donutila. Nakonec se mi podařilo sehnat sestavu mladých herců, kteří sice nemají velké zkušenosti s filmem, ale ukázalo se, že jsou to ti nejlepší, které jsem mohl sehnat. Teď si sice trošku chválím do vlastní kapsy, ale vyšlo co i díky obrovské náhodě." Konkrétně má režisér na mysli Jitku Schneiderovou, Danu Sedlákovou, Sašu Rašilova, Ivana Trojana, Mikuláše Křena a Jiřího Macháčka. Gratulujeme, i když největší hvězdu Samotářů stejně přivedl Petr Zelenka, který k obsazení dodává: "S Jirkou Macháčkem jsem měl problém. Já si totiž vždycky člověka, který kouří trávu, představoval hubenýho a dlouho mi trvalo, než jsem se přes to přenes. Přiznávám, mýlil jsem se."

Kdo je Labina ?
"Petra jsem poznala na filmovém festivalu v Cottbusu, kde jsem byla členkou poroty. Tehdy mi nabídl roli ze svého scénáře, o kterém tvrdil, že ho bude režírovat jeho dobrý kamarád. Za dva tři měsíce mi poslal anglický překlad, a protože se mi námět líbil, setkala jsem se i s Davidem," říká makedonská herečka s evropským jménem Labina Mitevská. Poprvé se objevila v oscarovém snímku Milča Mančevského Před deštěm (l994) a pak si ji oblíbil režisér Michael Winterbottom, takže si zahrála hned ve dvou jeho filmech - Vítejte v Sarajevu (1997) a Chci tě (1998). Herečkou přitom nikdy být nechtěla. Věřte tomu. ,;Náhodou jsem se šla tenkrát zeptat do produkce filmu Před deštěm, jestli by mě na něco nepotřebovali. O divadlo a film jsem se sice zajímala, ale měla jsem na mysli něco za kamerou. Řekli sice, že už nikoho potřebovat nebudou, ale pro jistotu si mě vyfotili. Ani jsem netušila, že jsem se tím dostala do nějakého výběru na roli. Jednoho dne, když jsem znovu přišla do produkce, mě Milčo zamkl do místnosti s tím, že si musím přečíst scénář. Teprve tam jsem zjistila, jak velikou roli mi nabízí. Okamžitě jsem ji odmítla a on se urazil. Pak mě několik dní bombardovali telefonáty, a dokonce mě začali přesvědčovat i rodiče. Nikdy předtím jsem sice nic nehrála, ale tu roli albánské dívky jsem přijala." Herecké přípravy trvaly dva měsíce. Labina se začala učit albánsky , volný čas trávila v knihovnách, režisér jí dával domácí úkoly, a dokonce na dva týdny odjela do Prištiny, kde bydlela v albánské rodině. Pomalu se tak stávala dívkou ze scénáře. Otec té rodiny mi řek1, že má sice pět synů, ale vždycky čekal na dceru. Když se mu konečně narodila, okamžitě jí dohodl svatbu. V době, kdy jsem s nimi bydlela, měla ta dívka jen dvě třídy základní školy a musela se vdát za chlapce, kterého nikdy neviděla. A to se děje ve střední Evropě na konci dvacátého století! Přitom měli doma mobilní telefony, počítač i video, takže nové technologie přijímat dokázali."
Po úspěchu snímku Před deštěm získala stipendium na European Film College a odjela studovat do Dánska, kde si mohla vyzkoušet všechny filmové profese. Herectví se však stále věnovat nechtěla. "Díky filmu jsem hodně cestovala a potkávala všechny ty velké herce a režiséry. Ti lidé měli něco společného - připadali mi smutní a nespokojení."

Ztracená generace
Zřejmě jako poslední na světě uvěřila ve svůj talent i Labina a sama se za herečku začala také považovat. Kromě toho však ještě studuje dějiny umění a archeologii, občas píše do novin, snaží se pomáhat lidem z Balkánu a je členkou Evropské filmové akademie. Cestuje tak často, že poslední čtyři roky tráví devadesát procent času v hotelích. " Vždycky jsem si myslela, že nic nedělám, ale když o tom teď mluvíme..."
Pokud jde o roli v Samotářích, režisér tentokrát Labinu sice nikam nezamykal, ani ji nenutil psát domácí úkoly , ale v cizím jazyce musela hrát i tentokrát. Česky se začala učit už doma v Makedonii a v Praze se svou postavou ještě strávila dva a půl měsíce. Snažila se poznat domácí prostředí, hodně času trávila v muzeích a divadlech. "Se svým životem jsem velmi spokojená, a najednou jsem měla hrát v Samotářích, kteří jsou o smutných lidech. Pro mě to znamenalo výzvu, protože ztracená generace je moje generace. Jsme na.přelomu dvou systémů, přecházíme z komunismu do kapitalismu, neustále se pohybujeme v kruhu a snažíme se najít sami sebe. Pozorovateli musíme připadat legrační, stejně jako ten film."
V kontextu současné české kinematografie by Samotáři mohli znamenat víc než kterýkoli jiný film. V titulcích se konečně objeví jméno v Evropě známé herečky a na plátně se odehrají současné příběhy, kterým snad bude někdo rozumět i dva metry za naší státní hranicí.

VIDĚNO DVĚMA

SCÉNÁŘ: PETR ZELENKA

FAMU mu dala vzdělání v oblasti dramaturgie a scenáristiky. Poprvé dal o sobě vědět hraným dokumentem Mňága - Happy End (1996), o rok později podle vlastního scénáře natáčí Knoflíkáře, díky kterým se mu doma nahromadili čtyři Čeští lvi a devět ocenění ze zahraničí.

Nechal ses při psaní scénáře inspirovat nějakým filmem ?
Myslel jsem na Manžele a manželky - dokonce jsem zvažoval, jestli nemám použít výpovědi na kameru, nebo celý snímek neudělat jako hraný dokument. Inspiroval jsem se i filmem Singles, který už skoro nemá dramatické scény a je daleko mozaikovitější a psychologičtější než Samotáři.

Co ti na režii Davida Ondříčka konkrétně vadilo ?
Měl jsem dojem, že nenápadně a staticky záběruje dialogové scény. Sám jsem toho moc nenatočil, ale začínal jsem jako autor v televizi, kde tě naučí podobné momenty rozpohybovat. Zkušení herci ti tohle automaticky nabízejí, ale mladí ne. Natáčení se sice protáhne, protože je nutné scénu přestavět, ale jedenašedesát natáčecích dnů je, myslím, dost. Už jsem si stejného problému všiml u Šeptej, ale přikládal jsem to na vrub extrémně nízkému rozpočtu.

V čem se lišíte ?
Já jsem na rozdíl od Davida daleko ambicióznější. Protože je ale vstřícný a dokáže lépe poslouchat cizí názor, lépe se mu spolupracuje s lidmi, což není pro režiséra od věci. Je otevřenější vůči technologickým změnám, napadá ho, v jakých jiných sférách ještě podnikat. Já jsem tradičnější.

Myslíš, že Davidova zkušenost z reklamy film poznamenala ?
Davido působení v reklamě jsem považoval za handicap. Například dlouho spolupracoval s produkcí, která je možná výborná na reklamy, ale na celovečerním snímku naprosto zkolabovala. Nakonec si tedy musel David dělat sám producenta, což ho časově s i psychicky zatížilo.

Měli jste při natáčení spory ?
Neměli a myslím, že z režijního hlediska jsem k Samotářům přistupoval dost pokorně. Byl jsem nesmiřitelný, pokud jde o vývoj postav, ale obsazením a náladou filmu jsem se nechával překvapit. A pokud jde o herce, byl jsem velmi příjemně překvapen.

Jaký měli herci k rolím přístup ?
Všichni měli velkou šanci. Někteří ji využili úplně a jiní jen z poloviny. Přišlo mi, že někdo se do své role mohl položit ještě víc. Stačilo málo. David dokázal výborně vybrat lidi, jenom si kladu otázku, proč s nimi víc nepracoval.

REŽIE: DAVID ONDŘÍČEK

Na pražské FAMU sice vystudoval dokumentární tvorbu, ale nahlas dal o sobě vědět až celovečerním snímkem Šeptej.

Nechal ses při režírování scénáře Inspirovat nějakým filmem?
Samozřejmě člověka inspiruje spousta filmů, které má rád. Přiznávám, že pokud jde o atmosféru nebo přesné záběrování, určité vzory jsem měl. Některé scény jsou dokonce natočené přesně podle jistých filmů.

Co ti na scénáři Petra Zelenky konkrétně vadilo?
Měl jsem výhrady k nereálným dialogům a intelektualismu. Petr až moc vyprávěl slovem a jeho postavy byly až příliš inteligentní. Chyběly emoce a neverbální filmová řeč, kterou jsem se tam snažil dostat, ale pořád jí tam je málo. Respektoval jsem však autora a nemohl tedy jít proti němu. I přes to všechno, co říkám, mě však scénář zaujal víc, než kolik věcí mi v něm vadilo.

V čem se lišíte?
Petr je nepřístupný novým věcem. Snad nejnovější kapelou. kterou jsem u něj zaznamenal, je Nirvana. Nosí ošoupaný polobotky, tesilky, kožený kabát, dlouhé vlasy a trošku tím jakoby něco demonstruje. Nevím co, ale pohybuje se někde mezi novodobým chartismem, anarchismem a undergroundem. Naše životní styly se střetly, ale nedokážu říct, která cesta je správná. Každopádně z téhle srážky vyvřel náš film.

Myslíš, že Petrovi chybí zkušenost z reklamy?
Myslím, že ano. Petr je skvělej kluk, ale co řekne, bohužel považuje za správný. Podle mě je u tvorby potřebné neustále o sobě pochybovat. Knoflíkáři jsou ideově vynikající film, ale kdyby ho s ním dělal ještě někdo jiný, vykřesali by z něj snímek na úrovni Pulp Fiction. Chybí mu autocenzura a až si to uvědomí, natočí jednou geniální autorský film.

Měli jste při natáčení spory?
Petr se účastnil celého natáčení, což je nezbytné při jakémkoli filmu, protože herci i režisér se na scenáristu mohou kdykoli obrátit. Na druhé straně se párkrát nechal unést svým režijním pudem, vystartoval a začal něco vysvětlovat. S herci jsme na to ale byli připraveni, před natáčením jsem o tom s nimi dlouho mluvil. Za celou dobu jsem se s Petrem nepohádal hlavně proto, že si ho velmi vážím jako scenáristy i člověka.

Jaký měli herci k rolím přístup?
Někteří herci potřebovali maximálně zkoušet a do detailů být o roli informováni. Jiní se naopak soustředili sami a stačilo jim jen naznačit. Největší hvězdou filmu a dosud nejúspěšnější herečkou byla Labina Mitevská, která si trošku diktovala, co by se ve scénáři mělo změnit. Petr možná podlehl a připsal jí toho až moc.

PETR BÍLEK JR., Premiere, duben 2000

Chalupáři, Knoflíkáři, Samotáři. Český film má vzestupnou tendenci.

SAMOTÁŘI ****

Když vešel ve známost chystaný projekt Davida Ondříčka a Petra Zelenky, všichni měli pocit, že přichází něco jako mystická svatba. Dva autoři velmi zdařilých debutů (Šeptej a Knoflíkáři), jimž každému chybělo trochu toho, co druhému přebývalo, se dali dohromady. Tatínek Ondříček oplodnil svým režijním spermatem literární vajíčko maminky Petra Zelenky... Takové děťátko už může pořádně zahýbat českou kinematografií.

Jenže až Samotáře uvidíte v kině, zjistíte, že se máma s tátou nakonec víc hádali než milovali a že ani jejich ratolest není zázračné dítě. Ale na druhé straně - je fajn.

Stejně je zvláštní, s jakou sebejistotou vstupuje Petr Zelenka do stejné řeky. Samotáři jsou složeni z podobných elementů jako Knoflíkáři. Noční rozhlasové pořady, jízdy taxíkem, autonehoda jako znamení osudu, starší osamělá dvojice, v jejímž dialogu se stále opakuje jako refrén stále stejný kousek. (Uvidíme, zda duet 'My jsme šťastní/já nejsem tak úplně šťastný' dosáhne věhlasu věty 'To neřeš a nepřepínej, a hlavně po ničem nepátrej'.) A samozřejmě Japonci. Ovšem i když je obraz malován stejnými barvami, vypadá jinak.

V první třetině filmu jako by se oba tvůrci na střídačku hlásili o pozomost. Ony typicky zelenkovské motivy se zpočátku hodně nervózně ošívají v typicky ondříčkovských prostředích. Podivné dialogy se odehrávají v rafinovaně postavených záběrech, na nichž se - v dobrém, prosím! - odráží režisérova reklamní zkušenost, každý normální odchod je vizuální událost, každé prostředí barevná kompozice. Text a prostředí spolu soupeří o vaši pozornost a - upřímně - každý chvilku tahá pilku. Tohoto vzájemného oťukávání se účastní i herci a dokonce i diváci. Ti si také musejí zvykat: na Ondříčkovu stylizovanost, na fakt, že Zelenkovy dialogy občas šustí papírem (která manželka doma používá slovní spojení 'klienti naší cestovní kanceláře'?), nebo na množství drobných střípků, z nichž se příběh skládá.

Samotáři jsou karikatury, z těch sedmi 'charakterů' složíte stěží jednoho celého člověka. Psychopatický Ondřej, egoistický Robert, nerozhodný Petr... všechny je tak máme v sobě, ale z každého jen kousek. Proto bylo tak důležité obsazení, protože jen vynikající herci dokážou tezím vdechnout život. Tady byl David Ondříček úspěšný jen napůl- Ivan Trojan, Jiří Macháček či Labina Mitevska udělali ze svých samotářů živoucí postavy, které se pevně vryjí nejen do naší paměti, ale i jako typy do českého filmu vůbec. Tedy: zvlášť věčně zhulený Jakub Jiřího Macháčka. Na druhé straně Saša Rašilov (Petr) a Jitka Schneiderová (Hanka) si občas nevěděli v poněkud nenormálních situacích, do nichž je režisér se scenáristou zaváděli, rady. Ovšem jak zahrát přirozeně scénu, v níž jeden na druhého stříká hasicím přístrojem v rozhlasovém studiu a pak se v tichosti rozejdou, poradit nedokážu. Jediné vysvětlení může být fakt, že ony hasicí přístroje předznamenají tu nádhernou scénu a hořícími oděvy, která se odehraje pár chvil poté a v mém žebříčku vychytaných filmových okamžiků stojí velice vysoko.

Jakkoli je režisér Ondříček na place velice zkušený, ve střižně už svou jistotu ztratil. Výsledné sto tři minuty jsou kompromisem, v němž nezbylo místo na mnoho podstatných věcí - scéna u večeře s Japonci se mohla vyvinout ve velkolepé finále, ale ve filmu působí jako fragment; kdo je otcem Vesny se už vůbec nedozvíme. Čtyři hvězdičky Premiere dáváme filmu, na který nezapomenete jen měsíc, a pět filmu, na nějž nezapomenete vůbec. Samotáři se zastavili těsně před vrcholem.

TOMÁŠ BALDÝNSKÝ, Premiere, duben 2000

SAMOTÁŘI

Petr s Hankou se milují. Zdá se, že upřímně. Než ale stačí vychladnout jejich prostěradlo po posledním orgasmu, už směřují na rande s někým novým. Ne snad že by přímo někoho cíleně hledali, ale v rámci zdánlivě nevinné teorie "Co kdyby to byl ten pravý/pravá" se nebojí experimentovat. O to větší je jejich překvapení, když se na tajnosnubné schůzce domluvené přes kamaráda Roberta sejdou zase jenom sami se sebou! Pochybnosti? Nejistota? Rozchod! Robert je parazit, který nebere nic vážně a od života hodlá jenom plnými hrstmi brát. S pravou rukou, která se mu změnila ve videokameru, a s blaženě nepřítomným úsměvem správného voyeura si užívá rozchody a hádky druhých, přičemž sám z hlubin lásky těží jenom legraci a šukání, případně šukání a legraci. Jakub je v pohodě. Fakt v pohodě. Marjánka mu zaobluje všechny ostré hrany a posiluje dlouhodobou paměť. Bohužel na úkor paměti krátkodobé, takže občas zapomíná docela zásadní skutečnosti svého života, které by se hodilo neopomíjet.

Manželství Ondřeje a Lenky je skutečně vzorové. On špičkový neurochirurg, ona kosmetičkou, kadeřnicí a módními salóny dokonale opečovanou pracovnicí cestovní kanceláře. Doma dva copatí andílci, no, radost pohledět. Jen kdyby Ondřej tak často netrpěl svou instalatérskou obsesí a pyromanskou vášní ! Makedonská barmanka Vesna si nejméně desetkrát za den namáčí vlasy ve vodě a s oblibou o sobě tvrdí, že do Čech přijela především kvůli tomu, že sem nejčastěji létají mimozemšťané. "Nepřistávají, protože je tu špatné podloží, ale létají," dodává mnohoznačně.

Je jich sedm. Sedm mladých lidí, z nichž každý něco chce, neví sice přesně co, ale o to usilovněji a rychleji se toho snaží dosáhnout. Jsou jako molekuly v beztížném stavu, které plují prostorem, tu se dotknou molekuly jiné, nevědomky ji poraní a za chvíli se už nechají dobrovolně unášet proudem nevyzpytatelnosti zase někam úplně jinam. Je jich sedm a netuší, že nikdy nemohou žít všichni v páru, že už z principu musí vždycky někdo zůstat sám.

Scénář Petra Zelenky má několik úžasných parametrů. Je nabit vtipem, přesným pozorováním, sžíravou ironií, příjemným nadhledem i sympatickými náznaky hlubších poznání. Navíc je opravdu současný. Teprve při pohledu na Samotáře jasně poznáte, že většina ostatních "současných" filmů je jen nevydařenou karikaturou dneška. Dvojnásobný držitel Českého lva tu opět potvrzuje, že dovede vyhmátnout atraktivní a nosné téma, výborně rozestavět postavy a ještě lépe rozehrát situace. V Samotářích najdete celou přehršli mimořádně vydařených hlášek, které mají všechny předpoklady zlidovět a stát se kultovní záležitostí. Bohužel, Zelenkovi se pořád nedaří udržet mimořádně vysoko nastavenou laťku až do konce. S blížícím se závěrem už přestává být vynikající, ale zůstává "pouze" výborným. Odhlédneme-li od některých drobností (například hodně čitelný, a tudíž nepřekvapující vývoj vztahu Roberta a jeho matky) pak Samotářům chybí především silná katarze, přesah, který by vám ulpěl v duši déle než oněch sto minut filmu, který by vás nutil víc o sobě přemýšlet a ne se jenom sobě smát. Tvorba Petra Zelenky (Mňága - Happy end, Knoflíkáři) tak stále zůstává "jen" prvotřídním šampaňským: Výborně chutná, ale rychle vyprchá !

Režisér David Ondříček (Šeptej) vybavil Samotáře velmi příjemnou lehkostí. Neotřelým způsobem prodává zajímavé pražské exteriéry, udržuje vědomí velkoměsta, ve kterém nežije jen sedm zbabělých, ale stovky a tisíce jim podobných. Navíc měl velmi šťastnou ruku při výběru herců - všichni do jednoho jsou typově velmi přesní, od introvertní Vesny přes rozkošně zhuleného Jakuba až po hystericky vypjatou Hančinu maminku. Přesto nad všemi rozdílem třídy ční Ivan Trojan v roli psychicky nemocného neurochirurga. Velmi přesně vystihl proměnu špičkového odborníka v nejposlednějšího zoufalce na světě. Je dojemně komický i naléhavě upřímný, neodolatelný.

Určitě běžte na Samotáře do kina, ti zkušenější z vás se zasmějí jako už dlouho ne, mladší zase s odzbrojující upřímností poznají, do čeho ses takovou vervou a nedočkavostí vlastně ženou. A až budete ochutnávat svůj první "body shot", vzpomeňte si, že "muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy".

P. S: Předtím se ale nezapomeňte pořádně rozhlédnout, protože ti Japonci jsou dneska opravdu všude.

Hodnocení: 80%

JAROSLAV SEDLÁČEK, Cinema, duben 2000

HEREČKA ZE ZAMČENÉHO POKOJE

Samotáři jsou filmem o naší generaci, říká Labina Mitevska

Před filmovou kameru postrčila makedonskou plavovlásku šťastná náhoda. Herecký debut jí otevřel dveře k dalším nabídkám, ale Labina Mitevska (25) se svým talentem hospodaří uvážlivě. Především pilně studuje a ze scénářů si pečlivě vybírá. Evropští diváci ji mohou znát z filmů Milča Mančevského a Michaela Winterbottoma, u nás se zanedlouho představí jako Vesna v novém snímku Davida Ondříčka a Petra Zelenky Samotáři, který má premiéru 12. dubna.

Labina je zvláštní křestní jméno. Jak jste k němu přišla?
Ano, je velmi nezvyklé. Myslím si, že jsem v Makedonii jediná, kdo se tak jmenuje. Pochází vlastně z jedné naší legendy. Vypráví se v ní o dívce Dorianě a chlapci Labinovi, kteří se do sebe zamilovali. Pak ale vpadli do země Turci a Dorianu si odvedli. Labin nad její ztrátou tak dlouho plakal, až jeho slzy naplnily jezero. Moje maminka pochází z Černé Hory a tam panuje silná tradice mít v rodině kluka. Byla jsem druhé dítě a rodiče měli připravené jméno Labin. Když zjistili, že přišlo na svět děvčátko, dali mi jméno Labina. Později se však narodil ještě bráška, takže se dočkali.

Jak se makedonská herečka dostala do českého filmu?
Předloni mě přizvali do poroty festivalu v Cottbusu, kde měl také Petr Zelenka své Knoflíkáře. Viděla jsem tam mnoho filmů ze střední a východní Evropy. Ten Petrův patřil k nejlepším. Dlouho jsme o jeho filmu diskutovali a Petr mi pak nabídl, že mi dá přečíst, pokud mě to zajímá, svůj nový scénář. Po dvou měsících mi poslal scénář do Londýna. Líbil se mi, cítila jsem, že mi je blízký. Tak jsem přijela do Prahy, abych poznala Davida Ondříčka, a spřátelili jsme se. Já velice ráda pracuji s mladými lidmi, zejména v Evropě.

Čím vás scénář a přímo role Vesny oslovily?
Nemohu říci, že bych ve scénáři našla roli, která by přímo mně byla blízká. Zároveň však byly všechny postavy velmi blízké mladé generaci a tomu, co prožívá na celém světě, zvláště pak v zemích střední a východní Evropy. Všichni tito mladí lidé nějak ztrácejí sebejistotu, zůstávají sami a zkoušejí v zápolení se životem nacházet sami sebe. Všichni kolem filmu jsme cítili, že tyto životní mezníky jsou velmi zajímavé. Tím spíš, že byly tak dobře zachyceny. Svou roli jsem brala nejen za sebe, ale hrála jsem ji jakoby ve jménu své generace, protože je to skutečně film o naší generaci.

Jak jste při natáčení překonávala jazykové problémy?
Už před natáčením jsem v Makedonii absolvovala pár lekcí českého jazyka. Tady mi pak přidělili asistenta, který mně pomáhal porozumět. Herec totiž před kamerou potřebuje ten jazyk vnitřně cítit a získat domácí přízvuk. Bylo to těžké, ale všude kolem se mluvilo jen česky, a tak jsem postupem času tomu byla stále blíž. Přece jen jde o slovanský jazyk příbuzný srbštině, takže se bariéra dala zdolat, a užila jsem si přitom spoustu zábavy. Čeština je krásná, velmi rytmická, a když lidé kolem mě mluvili pomalu, věděla jsem, o čem mluví.

Ve filmu však až na jednu výjimku česky také mluvíte...
Kolegové mi na place pomáhali, abych byla perfektní. Tvůrci také využívali toho, jak jsem s češtinou bojovala, když jsem chtěla něco říci, něco vyjádřit. Protože moje gestikulace při tom boji byla silnější a expresivnější. Pro mě byl tenhle prvek herecké práce velmi zajímavý. Ve své dosavadní kariéře jsem vlastně pořád hrála v cizím jazyce a prostředí. Makedonsky mluvím až teď v krátkém filmu, který jsem natočila se sestrou.

Hrajete raději ve filmech s dobrým koncem, nebo v těch, které se více blíží skutečnosti?
To záleží na příběhu, ale obecně dávám přednost realistickým koncům. Nemám ráda americké filmy, kde víte vlastně od začátku, jak to celé dopadne. Proto také víc uznávám evropskou kinematografii, protože je bližší lidem, zabývá se hlubšími myšlenkami, důležitějšími životy a příběhy. Prožívám je mnohem intenzivněji.

Představovali pro vás Knoflíkáři v Cottbusu první setkání s českým filmem?
Jistěže ne, něco znám už z dřívější doby. Pocházím z rodiny, kterou zajímá všechno kolem umění, a můj otec je velký milovník filmů. Takže jsem vyrůstala v diskusích o Formanovi a dalších českých tvůrcích, kteří měli na jugoslávskou kinematografii velký vliv. Vždycky jsem měla ráda českou mentalitu, způsob vyprávění a filmový pohled na život. Proto jsem opravdu skutečně velmi šťastná, že jsem se mohla přiblížit atmosféře, kde takové filmy vznikají.

Kdo vás přivedl na hereckou dráhu?
Před filmem Before the Rain (Před deštěm) jsem si ani nedovedla představit, že bych se mohla stát herečkou. V produkci tohoto snímku jsem žádala o jakoukoliv práci a vůbec mi nešlo o roli. Když si mě Milčo Mančevski vybral, byla jsem trochu vyděšená, protože mi vůbec nebylo jasné, jak bych mohla hrát. Ale režisér byl velmi dobrým průvodcem a velice pečlivě mě na roli připravil. Po dokončení filmu jsem si řekla, že to byla dobrá zábava, ale že tím s herectvím končím, neboť jsem se nikdy nedotkla hereckého světa a jeho zákulisí. Vrhla jsem se tedy do studia dějin umění a archeologie. Ozvalo se mi však hodně lidí s nabídkou, abych hrála v jejich projektech, což mi nakonec dodalo sebedůvěru. Věřili mému herectví víc než já sama.

K první roli jste se tedy dostala náhodou?
Film a divadlo mě přitahovaly, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout, čemu se chci věnovat. Spíš jsem myslela na práci za kamerou a v produkci filmu Before the Rain bych brala všechno. Neměli nic, ale nechali si mou fotografii a po týdnu mě pozvali do konkursu, aniž bych pořádně věděla, co po mně chtějí. Až jednou mě Milčo Mančevski zamkl v pokoji s tím, abych si přečetla scénář. Uvědomila jsem si, že mi nabízí velkou roli. Když se zeptal, zda ji přijmu, odpověděla jsem, že ne a že se zbláznil, poněvadž nemám žádné zkušenosti. Pak za mnou všichni chodili, že jsem bláznivá já, neboť režisér tři měsíce marně hledá dívku pro tuto roli po celé Evropě a nemůže nikoho najít. Volali mi také domů a Milčo mi vysvětlil, že nulová zkušenost vůbec té postavě nepřekáží, neboť viděl něco v mé duši. Vlastně dodneška mi pořádně neobjasnil, proč si mě vybral. Stala jsem se jedinou neherečkou v celém obsazení. Hrála jsem albánskou dívku, ačkoliv moje vlasy byly v té době přistřihnuty hodně nakrátko, což je tam velice neobvyklé. Takže kvůli tomu museli do scénáře připsat vysvětlení, že moje postava zlobila, a proto jí dědeček ostříhal vlasy.

Jakou ze svých dosavadních filmových postav považujete za nejvýznamnější?
Při volbě rolí a filmů, v nichž chci hrát, jsem velmi opatrná. Vybírám si postavy, které jsou pro mě něčím zajímavé či zvláštní. V sedmnácti po hereckém debutu jsem dostala roční stipendium na European Film College v Dánsku. Od té doby jsem hrála ve filmech Michaela Winterbottoma Welcome to Sarajevo (Vítejte v Sarajevu) a I Want You (Chci tě), taky mě v divadelním castingu vybrali jako Ofélii v Hamletovi. Následoval třetí ročník dějin umění v Americe, kde jsem se věnovala studiu života původních obyvatel, tedy indiánů. Teď mě čekají ještě dva roky studia v Makedonii a spolu s nimi přišlo zmíněné účinkování v Samotářích.

Jak se zdá, nevěnujete se tedy své herecké kariéře na plné obrátky. Spoléháte spíše na příležitostné nabídky?
Chci hrát, samozřejmě. Ale zároveň si míním dál vybírat jen filmy, které jsou pravdivé a jimž věřím. Souběžně hodlám dokončit svá studia a mám v úmyslu se více věnovat dokumentu. Nechci být závislá jenom na herecké práci. Zároveň si také myslím, že herec potřebuje spoustu životních zkušeností k tomu, aby byl skutečně dobrý.

KAREL POLANSKÝ, Týdeník Televize, 4.4.2000

SAMOTÁŘI V ROXY

Ze sálu se ozývají decibely. Na pódiu skáče Kryštof Michal ze Support lesbiens a usměvavý Jan P.Muchow. Kapela se jmenuje Fake Dead a vznikla v podstatě jen pro tuto příležitost. V sále řádí desítky lidí. Pohoda. Jen kdyby nebylo deset ráno. Stóóóp!

"Bylo to skvělý. A teď pojedeme naživo, takže se do toho opřete. Teď se bude dělat nejširší záběr, kdo chce být vidět, musí do toho dát všechno," volá z pódia Michal a přidává komparzu poslední instrukce od režiséra Davida Ondříčka. Je konec ledna a v pražském klubu Roxy mají dotáčku Samotáři.

Dotáčku mají všichni rádi, protože ji provází příjemná atmosféra. Žádný stres, méně práce, dobrá parta. Všichni si poslední den natáčení užívají. I David Ondříček říká, že je dotáčka pohoda. To těch jedenašedesát natáčecích dnů od října do prosince minulého roku prý bylo horší. Davida stresovalo, že byl "otrok i otrokář", protože film nejen režíruje, ale i produkuje.

Metači dýmu valí do sálu mračna kouře, rekvizitář připravuje tequillu, kameraman jezdí po připravených kolejích. Herci se baví a komparz se začíná nudit. Ondříčka není vidět. S Michalem, který plní všechny jeho pokyny, ho spojuje vysílačka.

Robert (Mikuláš Křen) je s Vesnou (Labina Mitevska) na koncertě. Robert tvrdí, že kytarista (Jan P. Muchow) na Labinu mrkal, takže by mohla jít do zákulisí a říct si o podepsané trsátko pro Roberta, protože on je sbírá. Vesna jde...

"Panu režisérovi se to moc líbilo, ale sjedem to ještě jednou," volá do davu Michal a znovu se mění z asistenta režie v hardcorového zpěváka. Žlutá košile, kterou na sobě má, začíná být propocená. Publikum se nenechá nutit.

O přestávce si v šatně povídá scénárista Samotářů Petr Zelenka s makedonskou herečkou Labinou Mitevskou (Před deštěm) a s Mikulášem Křenem. Vypráví, že Labina má takový zvyk vodit si domů lidi, kteří jsou bez přístřeší a se kterými se setká. Zrovna nedávno potkala nějakého malého chlapce a nabídla mu asi azyl. Zelenka sám má z natáčení dobrý pocit. Uzavírá se pro něj několik let práce, ale on už myslí na další filmy. Chtěl by napsat příběh kluka, který žije s figurínou z obchodního domu: zklamaly ho ženy, a tak se rozhodl pro jinou variantu. Jeho rodiče z toho nejsou příliš šťastní.

Tvůrci se shodují, že Samotáři budou inteligentní a zároveň divácký film. Už za pár týdnů se můžeme přesvědčit, zda je to pravda.

LADA HESOVÁ, Totalfilm, březen 2000

CO VZNIKNE, KDYŽ SE KNOFLÍKAŘI SPOJÍ SE ŠEPTEJ ?

Vážně není snadné se v tom - vyznat: Robert, který rád rozplétá a splétá vztahy a osudy, napomůže rozchodu Hanky a Petra. Zatímco Hanku pronásleduje ženatý Ondřej, ta se seznamuje s Jakubem. Zklamaná Hanka pak hledá pochopení u rodičů, ale doma najde jen dvacet Japonců sledujících "normální českou rodinku při normální večeři."

Ale režisér nového českého projektu Samotáři David Ondříček ( Šeptej) má o filmu jasno. "Je to film o tom, že i když žijeme ve velkoměstě, cítíme se sami. Je o osamělosti každého z nás. Podle mého jsou Samotáři i o neporozumění mezi lidmi. Lidé si myslí, že si spolu rozumí, ale pak se najednou ukáže, že v zásadních věcech si nerozumí vůbec."Je to o to horší, že sedm hrdinů, kteří se snaží vyznat v životě a především v partnerských vztazích, nejsou už žádní teenagerové.

Scénář k filmu natočenému v koprodukci České televize, CinemArtu a slovinské společnosti E-motion film Ljubljana napsal Petr Zelenka a Olga Dabrowská. "Na počátku všeho byla snaha zdokumentovat pomocí digitální kamery život mých nejbližších kamarádů a rodičů v době blížících se třicátých narozenin. Mělo se jednat o jakési účtování s okolím," přibližuje vznik scénáře Zelenka. Dokument se sice nekonal, ale jak je vidět, nápad nezapadl a my se už za měsíc budeme moci podívat na jeho výsledek. Samotáři přišli tvůrce na 21 milionů korun a dva roky práce. Původ-ní délka scénáře byla na tři hodiny, a tak se krátilo. "David mi říkal, co je dobrý a co ne. Neustále jsem vymýšlel nové věci a on z toho selektoval moje blbosti," vypráví Petr Zelenka. Za své tak vzal třeba motiv, že jeden z hlavních hrdinů umí číst CD záznam. S Knoflíkáři nemají Samotáři společného jen scénáristu, ale i schéma. Opět je tu několik hrdinů, jejichž osudy jsou navzájem propojené. Se Šeptej zase spojuje Samotáře postava Jana P. Muchowa, který dostal na starost veškerou muziku. Částečně mu pomáhal i Kryštof Michal ze Support lesbiens, jinak asistent režiséra a zpěvák v jedné osobě. Naopak novinkou odlišující všechny tři snímky je obsazení zahraniční hvězdy. Role Vesny (Makedonky věřící v UFO, která přijíždí do Prahy) se ujala makedonská herečka Labina Mitevska (Před deštěm).

LADA HESOVÁ, Totalfilm, březen 2000

SAMOTÁŘI

Jak je to dlouho, co jste se v kině na českém filmu cítili dobře jako na mejdanu s přáteli ?

Troufnu si odhadnout, že u loňských hitů Pelíšky nebo Návrat idiota to nebylo. Režisér David Ondříček (Šeptej) a Petr Zelenka (Knoflíkáři) tomu konečně udělali přítrž a hodili za hlavu všechny ty milé, lidské nebo naopak dramaticky vypjaté příběhy, odehrávající se nezřídka na pozadí nějakého nelehkého období existence českého národa. Vznikli Samotáři. Petr, Hanka, Robert, Vesna, Jakub, Ondřej i Lenka jsou svým způsobem ujetí. Mají sice velmi extrémní povahy, ale všechny vám budou připadat důvěrně známé. Stačí se chvíli zamyslet a ocitáte se v továrně na lidské osobnosti a už mícháte: 25% Vesny + 25% Hanky + 50% Lenky a vaše známá L. je na světě, 30% Jakuba + 60% Roberta + 10% nějakého svinstva a je to váš kamarád L.jak vyšitej. Tohle s Koljou nedokážete.

Celý film je v podstatě sérií historek ze života téhle dávno postpubertální kolekce postav. Některé exponují jejich citové problémy, sem tam se objeví nefalšovaná poetika, jiné fungují jako absurdní situační gagy a zbývající jsou úplně normálně "vyhulenecké". Přestože je to všechno v první řadě zábava, dohromady jde i o něco víc. Můžete se pustit do úvah o tom, jak z nás svět buduje individuality jen proto, abychom zjistili, že se nám s naší pracně vybudovanou osobností těžko hledá někdo, kdo by nás dlouhodobě snesl.

Výborný scénář ovšem ještě není zárukou dokonalého filmu. K tomu navíc potřebujete zručného režiséra, který dokáže, aby scény skutečně fungovaly, sadu působivých skladeb, odpovídající kameru. A v neposlední řadě také vychytané herecké obsazení. V žádném z těchto bodů nezůstávají Samotáři nikomu nic dlužní. Herecké obsazení stojí na výborných výkonech neokoukaných tváří, a kdyby jich nebylo tolik, jistě bych každému složil děsně -vtipnou poklonu.

Takhle jen suše vyzdvihnu Makedonku Labinu Mitevskou (skvělý oscarový snímek Před deštěm), protože mi na fotkách z filmu připadala jako smrtka, ale přitom je naprosto okouzlující, minimálně díky tequilovému "bodyshotu" a způsobu, jakým bojuje s češtinou. Na Samotářích by se jistě daly hledat i mouchy. Možná by se dalo polemizovat o tom, zda těch hlavních hrdinů není přeci jenom moc, jestli úvodní scéna v autě není nějak "blbě" tarantinovská nebo jestli ke konci filmu nehraje příliš mnoho taneční muziky ... Jenomže, komu by se do toho chtělo. Důležité je, že jsou chytrým a nadprůměrně zábavným filmem, který si na nic nehraje. Navíc takový film už v kinech dlouho a bolestivě chyběl. .

*****

Verdikt:
1) Mezilidské problémy, marihuanové cigarety jedna Makedonka.
2) Trainspotting, ve kterém je touha po další dávce nahrazena snahou nalézt si partnera.
3) Stává se to i nám, a proto byste si to neměli nechat ujít

DANIEL MISE, Totalfilm, březen 2000

LABINA MITEVSKÁ UŽ CHCE BÝT HEREČKOU

Filmografie Labiny Mitevské - makedonské herečky s evropským akčním rádiem - není rozsáhlá. "Její" první film ovšem vyhrál Benátky, druhý soutěžil v Cannes a třetí v Berlíně. V dubnu ji uvidíme v Samotářích českého režiséra Davida Ondříčka podle scénáře Petra Zelenky.

Hned váš první film Před deštěm se zařadil mezi významná díla devadesátých let. Jak jste se k postavě albánské dívky dostala?
Doslechla jsem se, že se v Makedonii natáčí tento film, a chtěla jsem získat jakoukoliv práci ve štábu. Řekli mi, že práci nemají, ale vzali si ode mne fotografii. Za týden mi zavolali. Ani náhodou jsem netušila, že se jedná o casting.

Ve filmu o nacionální nesnášenlivosti jste hrála Albánku. Bylo to obtížné?
Byla jsem strašně pyšná, že mohu hrát Miru. V Makedonii žijí vedle sebe obě národnosti a o sobě toho víme velmi málo. Režisér požadoval důkladnou přípravu. Dva měsíce jsem se učila albánsky, navštěvovala jsem vesnice, bydlela jsem v albánských rodinách, hodně jsem četla. Uvědomila jsem si, že se mi albánská kultura velmi líbí. Albánci mne vřele přijali, a dokonce si mysleli, že jsem albánská herečka. Přestože situace v Makedonii nikdy nebyla taková jako ve filmu, myslím si, že je to velmi důležitý a závažný snímek.

Vždy, když vnímám Balkán, tak se mi zdá, že na jedné straně stojí velká láska, ať už k vlasti či Bohu, na druhé velká nenávist k těm, co ji nesdílejí, a nic mezi tím.
Na Balkáně je vše bláznivé, nelze jít po cestě, protože tam žádná není. Neexistuje racionální způsob uvažování - vše je exploze okamžitých pocitů a emocí. Na druhou stranu nic není černobílé - existuje střed, avšak pozornost vždy směřuje ke krajnostem.

Jak jste se dostala ke spolupráci s režisérem Michaelem Winterbottomem?
Rozhodla jsem se, že budu studovat na univerzitě v Dánsku. Film Před deštěm byl obrovský zážitek, ale nebyla jsem přesvědčena, že chci být herečkou. Kvůli svému oblíbenému režisérovi jsem přijala práci v divadle a pak jsem chtěla s herectvím skončit. V té době zavolal Michael Winterbottom. Bylo to jako sen: jeho debut Motýlí polibek patřil k mým zamilovaným filmům. Měl pro mne malou roli ve snímku Vítejte v Sarajevu. Byl ji ochoten kvůli mně přepsat z mužské na ženskou.

Jaké to je, když mladá dívka, která ani neví, zda chce být herečkou, natáčí film, v němž hraje kupříkladu Woody Harrelson?
Moje štěstí asi je, že to neberu tak vážně. Byla jsem na večeři s Harrelsonem a Marisou Tomeiovou. Považuji je za velké herce, ale jejich lidské kvality mne nijak neoslovily.

A pak přišel další snímek s Winterbottomem a větší role. Viděl jsem Chci tě v soutěži na Berlinale 98 a moc se mi líbil.
Po Sarajevu jsem si zase řekla: Dost! Avšak s novou zkušeností jsem překonala svoji pomyslnou hranici. Díky tomuto filmu jsem pochopila, že hranice nejsou. Vždy je to o tom, že někam dojdu, ale můžu jít ještě dál. Postava, kterou jsem hrála, byla úplně jiná, než jaká jsem. Myslím si, že ten film bude pochopen a doceněn až za několik let. V současnosti diváci konzumují úplně odlišný druh filmů.

Jak se s Michaelem Winterbottomem spolupracovalo?
Dává herci svobodu při vytváření postavy. Není typ režiséra, který lpí na vlastní představě. Hodně jsme diskutovali o charakteru mé hrdinky. V mnoha věcech jsme spolu nesouhlasili, ale vždy našel způsob, abych se cítila v roli dobře.

A co pro vás Chci tě znamenalo v osobním životě?
Byl to bod zlomu. Na mezinárodním festivalu v Berlíně jsem se dostala do výběru šestnácti evropských herců a tehdy jsem snad poprvé akceptovala, že jsem herečka. Uvědomila jsem si, že někdo oceňuje moji práci.

Přesto jste nepospíchala s dalším natáčením...
Udělala jsem si rok volna a odjela do Ameriky, kde jsem studovala kulturu indiánských kmenů. Byl to nový svět: ze světa filmového průmyslu jsem se dostala do fascinujícího nemateriálního prostředí.

A jaké cesty vedou od indiánů do Prahy?
Když jsem se vrátila, byla jsem v Anglii zařazena do herecké agentury. Chtěla jsem ale pracovat na projektu, ve kterém bych měla důvěru a který by nebyl americké provenience. Od malička jsem vyrůstala s vědomím výlučnosti českého filmu. Navíc v naší rodině bylo umění nade vše. Otec mi neustále vyprávěl o Prevértovi a Formanovi. Po návratu z Ameriky jsem byla pozvána do poroty festivalu v Cottbusu, kterého se účastnili Knoflíkáři Petra Zelenky.

Takže za to můžou Knoflíkáři?
Byli pro mne tím nejlepším filmem a Petra jsem považovala za novou osobnost v evropské kinematografii. Po festivalu mne oslovil. Řekl, že pracuje na novém scénáři a zda by mne zajímal. Souhlasila jsem. Měla jsem sice dvě nabídky hrát v anglických filmech, ale vybrala jsem si Samotáře, protože jsem jim věřila.

Labina Mitevská
Narodila se v roce 1975 ve Skopje. Debutovala ve filmu Před deštěm (1994). Snímek režiséra Milcha Manchevského svébytným způsobem reflektoval národnostní a náboženské napětí na Balkáně a dostalo se mu řady ocenění (Zlatý lev v Benátkách 1994, nominace na Oscara 95 v kategorii neanglicky mluvených filmů). Poté účinkovala ve dvou filmech anglického režiséra Michaela Winterbottoma Vítejte v Sarajevu (1997) a Chci tě (1998). V lednu dokončila spolupráci na novém snímku Davida Ondříčka a Petra Zelenky Samotáři (premiéra 12. dubna 2000).

VÁCLAV HOLANEC, Týden, 6.3.2000

PETR ZELENKA - ODINOKIJE SAMOTNICI

Očekával bych, že po úspěchu Knoflíkářů si budete i svůj další scénář sám režírovat. Proč jste se vzdal realizace Samotářů a proč jste jej svěřil Davidu Ondříčkovi?
Pozor, já jsem si Samotáře částečně režíroval! David byl asi tři dny nemocný tak jsem za něho zaskakoval. Ale vážně, Samotáři jsou látka, kterou bzch sám neuměl udělat, proto jsem to svěřil někomu jinému.

Proč byste to sám nezvládl?
Protože je tam hodně milostných vztahů, poctivých milostných vztahů a já jsem nikdy vztahy ve svých filmech vlastně neměl, popisoval jsem většinou vztahy starší generace, viděné s nadhledem nebo dokonce parodicky. V Samotářích ale jde o to zachytit všechny vztahy upřímně a de facto realisticky.

David milostné vztahy umí zachytit?
Mně se vztahy v Šeptej líbily. Přišlo mi od něj statečné, že se vůbec do něčeho podobného pouštěl, a připadá mi, že v případě Šeptej docela uspěl. Musím ale přiznat, že mně se například líbí i vztahy ve filmu Láska z pasáže bez ohledu na to, do čeho jsou následně zasazené. Ctím tvůrce, kteří se o něco podobného pokoušejí, kteří se snaží nějakým věrohodným způsobem zachytit vztahy lidí, jimž je řádově dvacet lel, ať už je to Miroslav Vaic v případě Lásky z pasáže nebo David Ondříček se Šeptej

A naplnil David Ondříček vaše očekávání?
Řekl bych, že naplnil. Dělal, co mohl.

Neměl jste nutkání mu do toho tak trošku kecat?
David je malinko pomalejší režisér, takže jsem měl občas nutkání zrychlit natáčení, ale nikdy jsem neměl potřebu mu to nějak umělecky předělávat. Nebyl jsem na place jako policajt a už vůbec ne proto, abych hlídal, jestli se dodržuje text. Naopak osobně bych s textem nakládal mnohem volněji. Byl jsem tam proto, že jsem byl vedle Davida jediný člověk, který měl nad celou věcí trošičku nadhled a mohl mu připomenout určité souvislosti nebo občas mít nějaký tvůrčí nápad. Někdy ho David přijal, někdy ne.

Před začátkem natáčení jste říkal, že svůj scénář chápete jako tzv. divadelní, tzn. že ho hodláte do poslední chvíle upravovat a šít hercům na tělo. Nebál jste se, že si tím můžete rozdrobit celek?
Toho jsem se rozhodně nebál. Jsem člověk, který má celý film v hlavě, takže se nějaké improvizace na place nebojím. Navíc tady existuje pojistka v podobě střižny, kde máte vždycky na výběr, takže když se něco náhodou přežene, můžete se ve střižně v klidu vrátit k původní verzi. Ale ono se nakonec během natáčení improvizovalo mnohem méně, než jsem na začátku čekal. A naopak, závěrečná scéna, kterou jsem přepsal někdy v osmém týdnu natáčení, dopadla výtečně. Tím, že jsem během natáčení mohl s herci komunikovat, lépe je poznat, situace si prakticky sama vyžádala, abych závěrečnou scénu přepsal.

Před začátkem natáčení jste byli s Davidem tak trošku ve při - jeden jste chtěl jít ve vztazích na dřeň, druhý preferoval určitý náhled. Jaké pojetí nakonec zvítězilo?
A kterou z těch variant jsem preferoval já? (Já jenom abych si moc neprotiřečil)

Pokud mě paměť neklame, tak tu první.
Vidíte, teď je mi bližší ta druhá. V zásadě si nemůžeme hrát na dokument, protože naše postavy hrají herci, i když možná méně známí, ale prostě herci. Každý film - i tento - je proto přiznanou hrou a stylizací. Některé scény v Samotářích jsou navíc stylizované takřka nerealisticky jako v Knoflíkářích...

Proč nerealisticky?
Aby bylo, na co se dívat. Příběh o tom, jak se lidé scházejí a zase rozcházejí, není zajímavý, pokud se neokoření nějakým tím nerealismem nebo nadrealismem. Opět tam jsou například moji oblíbení Japonci nebo na lidech jsou světýlka, která vyjadřují zbytky duší jiných lidí, jež je měli rádi... Do jinak realistického příběhu jsem se snažil zasadit i tyto, dalo by se říct, až pohádkové motivy. Takže abych se vrátil k té předchozí otázce, nejde to na dřeň ve smyslu do zobrazení. Měl jsem na mysli spíš stylizaci příběhovou. Vlastně David.

Nesnažíte se těmito prvky vyklouznout i ze svého přiznání, že je to o vás a vašich kamarádech? Máme ve filmovém Petrovi hledat skutečného Petra Zelenku, v jeho přítelkyni Hance spoluscenáristku Olgu Dabrowskou atd. ?
Když napíšete svoje příběhy a svoje osudy do scénáře, který se pak natočí, můžete si být jisti, že procesem realizace se posunuly trošku někam jinam a že je někdy nemá šanci poznat ani ten, kdo je sám prožil. V tomhle směru, myslím, mohu být já i moji kamarádi klidní. Jednu z postav jsem napsal podle Igora Chauna, dokonce se tak dlouho i jmenovala, ale potom jsme ji přejmenovali, protože se proti tomu dost ostře ohradil. Jsem si ale jistý, že nikdo kromě něho a jeho nejbližšího okruhu přátel nebude mít šanci si tuto postavu jakkoliv s ním spojovat. V tomto směru je filmovací proces ke scenáristům milosrdný. Navíc divák bude myslet spíš na svoje vlastní zkušenosti a zkušenosti svých známých, takže v kině nebude mít čas myslet na nějakého Petra Zelenku a nějakou Olgu Dabrowskou.
Ale jinak se pochopitelně dobrovolně přiznávám: Museli jsme se s Olgou rozejít, abychom tím náš příběh dokázali naplnit.

U Knoflíkářů jste mi říkal, že jste je točil celé , noci prostě proto, že vám Praha nepřipadá fotogenická, resp. filmově zajímavá. Změnilo se i tomhle směru něco u Samotářů?
David měl představu, že bude točit na podzim, kdy je takové nízké boční světlo. Realita ale nakonec byla taková, že žádné světlo nebylo. Mlha, všechno rozplizlé... Takže v tomhle směru mě Praha opět zklamala.

Co Praze schází především?
Klima, což je pro film tragédie, protože světelná nálada do značné míry určuje podvědomí a rozpoložení diváka. I díky tomu budou nakonec Samotáři mnohem smutnějším filmem, než jsem původně myslel.

Poslední otázka: Samotáři svým názvem tak trošku odkazují na Knoflíkáře. Úmyslně?
Po pravdě řečeno jsem se snažil tomuto názvu vyhnout. Celou dobu jsem úzkostlivě psal před Samotáře, že jde o pracovní název, až se z toho stal název oficiální. Nakonec jsem tomu ale rád. Určitá návaznost mezi Samotáři a Knoflíkáři prostě musí být a je, protože pořád jsem to já. Navíc u tohoto názvu rovnou víte, o čem to bude. A taky se mi moc líbí překlady: V ruštině "odinokije", v chorvatštině "samotnici", v angličtině "loners". Jsou to samá hezká slova.

JAROSLAV SEDLÁČEK, Cinema, únor 2000

HUDBA MĚ BAVÍ TÍM, ŽE JE NEHMOTNÁ

Umí být nejprogresivnějším českým skladatelem (skupina Ecstasy of Saint Theresa). Umí prorazit ve světě (smlouva u renomované anglické nahrávací společnosti). Umí to s počítačovými hejblátky (naposledy remixy dvou hitů kapely Lucie). Umí hrát ("Šeptej"). Umí hrát fotbal (hanspaulská liga). Umí dělat hudbu k filmu ("Šeptej"). Neumí noty ...

Do kolonky "povolání" bys mohl napsat téměř desítku profesí - skladatel, producent, režisér...
Spousta lidí mě bere jako kytaristu nebo producenta, někdo si myslí, že jsem DJ, který dělá taneční hudbu, každý to vidí jinak. Je o tím, že nejsem tvrdohlavě například kytarista, co řeže do nástroje od rána do večera, nepřístupuju k muzice tak, že stojí a padá s kytarou. Myslím, že takhle se spousta lidí uzavře a zaškatulkuje do nějaké profese. Ani to, že skládám hudbu k filmům, neznamená, že jsem filmový skladatel, nejvýstižnější asi je, že funguju v hudební oblasti. Když jsem režíroval klip k písničce z poslední desky "Ecstasy", bylo to proto, že mě to bavilo, ze stejného důvodu produkuju desky nebo hraju fotbal. Je zbytečné se omezovat.

Pohybuješ se neustále na rozhraní filmu a hudby, kde jsi víc "doma"?
Hudba mě baví tím, že je nehmotná. I když ji zhmotníš na cédéčku, je to něco v éteru, něco nekonkrétního. Když napíšeš knížku nebo uděláš fotku, tak už je to věc, které se můžeš dotknout, ale muzika je kouzelná tím, že fyzicky neexistuje. Obzvlášť pro mě, protože neumím noty, nedokážu si ji v nich představit a tudíž ani zhmotnit. Tohle je na hudbě fajn .Z toho důvodu, že když neskládáš něco podstatného, tak to alespoň není tak dementně hmotné, jako když například uděláš blbou sochu, co má sto metrů.

Při natáčení klipu jsi zatím jen usrkl z režisérského poháru. Chtěl bys to zkusit s celovečerním filmem?
Řekněme, že mě oslovuje filmové umění. Vyjma muziky je to rozhodně to nejzábavnější, co bych chtěl dělat. Někdy ale přemýšlím, jestli to má vůbec smysl, ve světě je spousta důležitějších věcí než kultura. Třeba, bohužel tolik zprofanovaní, ochránci přírody nebo lidi, co se starají o nemocné, jsou mnohem potřebnější. Samozřejmě, že kultura je důležitá součást bytí, ale když prostě vidíš, jaká spousta závažných věcí se zanedbává a jak naopak absolutně nepodstatné věci se rozvíjejí a nabalují na sebe hromady dalších zbytečností a nesmyslů. Pak mi takové ty úvahy, jestli bych teda radši režíroval nebo skládal, přijdou nepodstatné.

Podle prodeje desek u nás se zdá, že lidé už skládání nových, natožpak současně znějících písní také považují za nepodstatné...
Je to asi i známka toho, že tenhle národ hudbu tak nutně nepotřebuje. Když jedeš metrem v cizině, tak polovina cestujících má walkmany a zbytek si čte knížky nebo časopisy, výjimečně noviny. Kdežto u nás tří čtvrtiny lidí čumí do blba a jsou zpruzelí a ta zbývající čtvrtina čte Blesk. Pak se tu mají prodávat nějaké desky. Vždyť to nikdo neposlouchá! A ta minorita, co poslouchá alternativnější žánry, je bohužel tak technicky vyspělá, že si je raději vypaluje. Takže tahle scéna zničí sebe samu, poněvadž nepodpoří trh, který je bohužel důležitý, protože další desku už interpret nemá šanci vydat, když se ta předchozí neprodávala. Kultura je důležitá, jen aby tady ale měla za chvíli ještě vůbec pro koho vznikat.

Vnímaví posluchači a diváci vždycky budou. Čím je podle tebe osloví nový film Davida Ondříčka "Samotáři", ke kterému děláš hudbu?
Myslím, že téma je dost aktuální. Doba je taková, že lidi jsou víc a víc samotáři. Je to dáno i tím, že se sdružujeme ve větších a větších konglomeracích a to paradoxně přispívá k samotě, nejsme schopni žít v nějakých partnerských svazcích. V tom filmu je např. dvojice, co žije spolu, více méně se neustále rozchází, ale ve skutečnosti bez sebe nemůžou být. Zároveň ale cítíš, že každý z nich si ještě není na 100% jistý, že jsou spolu už na furt, a pořád tak vlastně po očku hledají toho "pravého". Je to takové pokračování Šeptej po x letech. Je to pro lidi, kteří šli na Šeptej v nějakém konkrétním věku a teď pokročí o kousek dál stejně jako David pokročil s tímhle tématem.

Takže hodně podobné vyzrání hrdinů jako u "Indiánského léta" a "Návratu idiota" Saši Gedeona...
To je spíš otázka pro Davida, ale rozhodně si myslím, že David nehledal námět na volné pokračování Šeptej, i když tématicky to tak shodou událostí vypadá.

Jak bude vypadat tvoje práce dohlížitele nad hudebním obsahem filmu?
Teď vybírám některé použité písničky, protože ty spěchají z důvodu zajištění práv, budou od Ohm Square, Tata Bojs, Ecstasy of St. Theresa. Rozhodně tam chceme dát skladbu z nové desky Colorfactory, jejichž hudba doprovázela Šeptej. Se scénickou hudbou a psaním písniček pro film počkám, až dostanu přibližně tříhodinový hrubý střih. Dvě písničky ale už tak nějak vyplynuly ze scénáře, z návštěv natáčení, z prohlížení denních prací.

Tvoje hudba i tvorba všech kapel, které jsi vyjmenoval, patří mezi špičky současné české alternativní scény, která se ale kvůli zatuchlosti dramaturgů komerčních rádií k širšímu posluchačstvu nedostává. Nebude tak celý film určen úzké skupině "vyvolených"?
Jak David film, tak Petr Zelenka scénář já hudbu děláme tak, jak je nám vlastní. Je otázka, jestli tenhle postoj staví mezi nás diváky nějakou hráz nebo ne. Nebudeme se záměrně snažit někomu stranit nebo podlézat, protože bychom ani nevěděli, jak se to dělá. Podle mě Knoflíkáři Petra Zelenky taky nebyli hudebně jednoduchým filmem, hráli tam třeba Pixies, kteří nikdy nebyli našich komerčních rádiích, a přesto ten film dostal nějaké České lvy a stal se všeobecně přijatým snímkem. Samotáři nejsou klasickým rodinným filmem, takže asi nebudou tak úspěšní jako Hřebejkovy Pelíšky. Samotáři jsou holt asi pro méně početné publikum... anebo více vyhraněné. Méně početné třeba ne....

Často jsi v rozhovorech narážel na to, že podle toho, co si kupujeme za desky, jsme poměrně nevkusný národ...
Je to tím, že nám všeobecně chybí vkus, že máme Smetanu, Dvořáka, Kunderu apod. ještě neznamená, že v národě ta kultura je. Bylo tady pár kapel nebo spisovatelů, ale předešlý režim je přinutil buď utéct nebo se přizpůsobit. Je málo těch, co vytváří něco, co by ten vkus změnil protože u nás to, co se liší, je neúspěšné a je odsouzené k hrozně složitému životu a snaze o uplatněni. Pro mnoho lidí je pak snazší si vydělávat tím, že přezpívají písničky z muzikálů, než riskovat, že by zkusili něco vlastního, protože není jisté, jak by to dopadlo. Je to v myšlení národa a v tom, jak se ten národ k něčemu odlišnému chová. Třeba v Anglii je naopak to, co se liší, často zbožňované na úkor soudného pohledu na to, jaké to doopravdy je. Ale vidíš podporu pro něco, co tu ještě nebylo a co je zajímá. Tady, jakmile se něco odlišuje od průměru, tak se spíš řekne: "Pozor, pozor, tady tomu musíme přivřít dveře, protože to je nějaké podivné, to my neznáme."

Asi si libuješ ve výběru projektů, které nevypadají snadně...
Jasně, protože když to vypadá, že to bude příliš v klidu, pak u mě hrozí, že mě to podvědomě přinutí k odfláknutí. Ale tím, že půjde o nejisté teritorium, tak se snažím "pečlivě našlapovat, abych neuklouzl". Čím je to větší výzva, tím je to zajímavější a je dobře, když tomu můžeš přizpůsobit všechno, protože leckdy po tobě lidi chtějí naprosto profesionální přístup, ale ty k tomu ty naprosto profesionální podmínky nemáš. Jako když ti někdo řekne: "Tahle česká deska hraje nějak blbě a ty U2 hrajou tak dobře!", a ty mu musíš vysvětlovat, že za peníze, co stála deska U2, by sis v Čechách mohl zaplatit studio - v kterým jsi mohl strávit jenom čtrnáct dnů - na dvacet let non-stop.

Musí být pro tvůrce hrozně omezující vědět, co všechno by si mohl dovolit, kdyby...
To je pravda, ale ono tě to ovlivňuje až v té praktické fázi tvorby, ne ve fantazii.

SAŠA MICHAILIDIS, Cinema, únor 2000

SAMOTÁŘI

Mají naše tváře, gesta i osudy. Hledají se, nacházejí... a zase rozcházejí. Ale jen Petra Zelenku, autora Knoflíkářů, napadlo společně s Olgou Dabrowskou napsat na motivy pražských "singles" scénář. Toho se ujal další výrazný talent David Ondříček, aby Samotáři přestali mít svou papírovou duši a zhmotnili se i na filmovém plátně.

PROLOG
Malé náměstíčko na Kampě se v slunečném, leč mrazivém sobotním dopoledni podobá surrealistickým obrazům Giorgia di Chirica. V čase zamrzly i stíny dozlata oblečených stromů. Všichni tu jenom nehnutě stojí, pán se psem, maminka s kočárkem, holčička hrající si u lavičky, dva mladí muži zabraní do konverzace... "Akce!"

Silný hlas z megafonu jakoby kouzlem rozhýbá dosud zmrtvělé plátno. A teprve nyní lze vidět i hlouček filmařů na rohu ulic Mišeňské a U lužického semináře a visuté rameno Cinejibu s kamerou, která celou scénu s přehledem mapuje. Po chvíli se od vedoucího výroby Roberta Vlčka dozvídám, že se jedná o jeden z úvodních obrazů nového českého filmu Samotáři a oni dva mladí mužové, jejichž záda kamera sleduje, v něm hraji roli nikoli nepodstatnou. A že to není žádná legrace, pronajmout si na půl dne turisticky frekventované místo a točit tady, aniž by do záběru vstupovaly davy vedené vztyčeným deštníkem nad hlavou průvodkyně.

Celý film má na starosti produkční společnost Lucky Man Films, založená Davidem Ondříčkem a jeho přáteli. Šest milionů korun dostal projekt od Státního fondu ČR na podporu a rozvoj české kinematografie, čtyřmi a půl miliony přispěla Česká televize i distribuční společnost CinemArt. Zbytek z předpokládaného rozpočtu 21 milionů tvoří sponzorské dary i vklad společnosti. Štáb je složen z převážně mladých lidí, pro kameramana Richarda Řeřichu je to například první celovečerní film, pro architekta Radka Hanáka, který pracoval na Schmidtově Elišce, druhý. Z původní party z Ondříčkova debutu Šeptej vlastně zbyla jen návrhářka kostýmů Kateřina Coufalíková a také Jan P. Muchow jako autor hudby, velmi výrazné filmové složky. Asistent režie Kryštof Michal opět udílí pokyny. Všechno zavřít, nikoho nepouštět, vysílačky vypnout, stejně tak i mobilní telefony. Náměstí opět na chvíli zmrtví, než se osud rozběhne svou předepsanou cestou a Robert s Petrem, dva ze sedmi hlavních hrdinů filmu, se vydají vstříc budoucnosti.

NA PLACE
Nejmenovaný bar kdesi na Starém městě. Na stěně nejrůznější artefakty: latinskoamerického zabarvení, za velkým nálevním pultem z leštěné mosazi baterie lahví. Plakáty, obrazy, suvenýry z cest. Servírka v sexy zkrácené vojenské košili. Jen lidé ze štábu, část komparsu a všudypřítomné kabely, složená filmařská technika a monitor, na kterém lze sledovat právě probíhající akci, kazí iluzi obyčejného dne v poloprázdném podniku. Pozornost všech se soustřeďuje do prostoru nálevního pultu, na kterém leží Saša Rašilov představující Petra a u něj postávajícího Roberta v podaní Mikiho Křena, onoho ďábelsky vypadajícího dealera z Taušova Kanárka. Vizáž pozměnil - bradka a černé kožené sako. Jenom se namísto drog věnuje natáčení lidí na digitální kameru Sony (od Kanárka technika značně pokročila kupředu...) a také "rozesírání lidí", jak popisuje David Ondříček to, co scénář Mikimu přikazuje.

"Myslím si. že při hledaní Roberta šlo autorům spíš o typ, než o konkrétní hereckou tvář. A tak jsem děvkař a docela grázl, ale zároveň mám i některé lidské stránky. A tuhle digitální kameru, která několikrát dost podstatně vstoupí do děje." Miki se Sašou Rašilovem čekají v pohodlném sofa, až technika vymění objektiv. Asi bych měl vysvětlit, proč Saša jako Petr leží na nálevním pultu a makedonská herečka Labina Mitevská, ona servírka ve vojenské koši!i, se mu zakusuje do plátku citrónu, který svírá v ústech. To si totiž Petr chtěl vyzkoušet konzumaci tequily na způsob zvaný "body shot", při kterém se zájemci sůl nasype za ucho, do úst vloží citrón a do pupíku naleje stopka nápoje. Piják - nejlépe krásná, mladá dívka pak musí sůl slíznout, citron vykousnout a nápoj vypít. Bohužel v průběhu exekuce do baru vstoupí Jitka Schneiderová představující Petrovu dívku Hanku. Následuje její zhnusený odchod, Petrův úprk z barového pultu, prásknutí dveří a ... "Stop! Pro mě pěkná!" ozve se konečně David Ondříček pozorně sledující obrazovku monitoru. Bere si sluchátka a přehrává si poslední dvě z pěti natočených scén. aby měl jistotu, že všechno klapalo. Že pohledy šly přesně tam, kam měly. Labina v roli barmanky Vesny v pravý čas ustrnula v pohybu. Saša Rašilov předpisově oběhl barpult... To všechno má ve filmu svou funkci, všechno "hraje" a David je kromě toho znám jako velmi precizní režisér, který nemá rád na place příliš chaosu.

Asi by bylo na čase říci si něco o našich Samotářích. Mají své tajné sny a tužby, své promlčené i nepromlčené hříchy, své škraloupy i bobříky odvahy. Není ovšem nic jednoduchého asi tak ve třech větách vyprávět obsah "romantické komedie, jež místy trochu černá" a ještě přitom charakterizovat postavy v ní účinkující. Část jich tu dnes chybí - třeba Jiří Macháček z rádia Limonádový Joe, hrající věčně vysmátého zpěváka, stěhováka a kuřáka marjánky Jakuba, nebo Ivan Trojan, jenž je i jako otec od rodiny jménem Ondřej zoufale zamilovaný do Hanky a dělá vše pro reinkarnaci už dávno zemřelého vztahu. S Ondřejovou ženou Lenkou v podání Dany Sedlákové pracuje v jedné kanceláři i Robert, jenž... Vidíte. stačí pár vět a děj se zauzlovává jako lano v rukou opilého námořníka. Ale vše tu má svůj pevný vnitřní řád a během těch sedmi dnů. které film trvá, se leccos rozbije a zase slepí dohromady. Kromě toho - to by snad ani nemohl být Petr Zelenka - se v něm objeví výprava japonských turistů libujících si v poznávání obyčejné české rodiny. Dostaneme se i do prostředí malého rádia a dokonce i na koncert nejmenované rockové skupiny. Bohužel, původně myšlení Ministry nakonec padli, ale produkce má v rukávu ještě několik jiných es. Tou velmi šťastnou kartou se zatím ukázalo hlavně složení hlavních postav. Všichni si notují v tom. že lépe to snad ani tvůrci vybrat nemohli. Ať už hrajou v divadle, moderují v rádiu, studují, nebo se věnují jenom filmu.

"Musím to zaklepat, ale hercema jsem nadšenej," potvrdil i David Ondříček svou "šťastnou ruku" při castingu, který byl nezvykle dlouhý a precizní. Asi nejvíc se tvůrci natrápili s postavou Hanky. "Už jsem byl skoro zoufalý, protože ta pravá ne a ne přijít. Pak se objevila Jitka a já to věděl. Ani nemusela promluvit. Velmi otevřená holka, na který jsou vidět její pocity - jestli je šťastná, nebo naštvaná," líčí David svou trefu do černého. Detailní záběry Jitčiných očí rozšířených údivem nad tím, co se to na baru děje, dokazují, že si ji jako "citlivou dívku" skutečně nevybral špatně. A co na to sama herečka pražského studia Ypsilon? "Casting přišel paradoxně v době, kdy jsem nic nečekala, nechtěla a ani se o nic nesnažila. Byly prázdniny, divadelní sezóna skončila... Šla jsem tam s tím, že stejně nemůžu uspět a byla proto maximálně v pohodě a uvolněná. A možná právě to Davida zaujalo, prý to byl přímo příval energie, který ze mě sálal. Následné zkoušky a naše společné "sehrávání" mi potvrdilo, že jsem se dostala do výborný party lidí a pro svou další filmovou kariéru si nemohla přát lepší kolegy i režiséra".

EPILOG
Pití tequily z pupíku pro dnešek skončilo. Saša Rašilov startuje z nálevního pultu přímo do divadla, část štábu končí v blízké hospodě, další - například David, se věnují prohlížení denních prací a produkčním záležitostem. Zítra se plac stěhuje k Hlavnímu nádraží, pozítří do Holešovic... Vše by mělo být dokončeno, natočeno, sestříháno, ozvučeno, namixováno a vyleštěno do premiérové podoby příští rok na jaře, 12. dubna 2000. A i když je do poslední klapky a závěrečných titulků ještě hodně daleko, jedno mohu napsat už teď - málokdy se mi podaří, abych při četbě scénáře a sledování natáčení měl pocit, že vlastně sleduji i kus svého života. Že tu někdo hodně chytře a nemilosrdně přesně mapuje i mé osobní zkušenosti, pocity a touhy. Petr Zelenka o filmu říká: "Je to o nás a našich kamarádech ". Pevně doufám, že tenhle pocit ani po premiéře Samotářů z mysli nezmizí.

JAN DUŠEK, Cinema, prosinec 1999

Labina Mitevská říká: "Mám dojem, že jsou v Čechách talentovaní lidé a že bych s nimi měla točit"

VZTAHY ZAČÍNAJÍ BÝT PRÁZDNÉ, SAMOTA NIKOLI

Je ještě možné někoho věrně a trvale milovat? Umíme stále lásku vzájemně sdílet a naplnit? Není už dnešní svět příliš bizarní a naše životní cesty příliš individuálně zaměřené na to, aby bylo vůbec možné jít životem jako dvojice milujících se lidí? A jestli už je tato forma soužití na ústupu, jaké jsou alternativy?

Tak přesně tyto otázky si hodlá klást nový celovečerní film Samotáři scenáristů Petra Zelenky (Mňága - Happy end, Knoflíkáři) a Olgy Dabrowské, který od konce září natáčí v Praze a na Berounsku režisér David Ondříček (Šeptej).

Hlavními hrdiny filmu je sedm relativně mladých lidí ve věku 23 až 33 let, kteří se pokoušejí každý po svém nějak si ulehčil život a zároveň "praktikovat cosi, čemu se dříve říkalo milostný vztah". Jejich milostná setkávání se tak stávají krátkodobějšími či dlouhodobějšími záležitostmi, které končí vždycky stejně - v samotě. Podle Petra Zelenky ale "samota každého z nich už není chápána jako prázdná duše, ale jako nová dimenze, která otevírá nové světy. Vztahy začínají být prázdné, samota nikoli."

Grantem Státního fondu podpořený scénář ale Zelenka překvapivě nepovažuje za definitivní tvar: "Nazval bych ho tzv. divadelním, to znamená proměnlivým scénářem, který se může a bude upravoval podle hereckých zkoušek jednotlivým představitelům přímo na tělo." Na place se prý také teprve definitivně rozhodne, zda scénář o tom, "proč jsme na tom dneska tak špatně", půjde opravdu na dřeň, jak si přeje Zelenka, nebo si zachová určitý nadhled, což vyhovuje zase představě režiséra.

Připomeňme jen, že do hlavních rolí režisér Ondříček, který tentokrát na sebe vzal i břímě producenta, obsadil Jitku Schneiderovou, Danu Sedlákovou, Labinu Milevskou (mj. na Oscara nominovaný snímek Před deštěm), Sašu Rašilova, Ivana Trojana, Mikuláše Křena a Jiřího Macháčka, v dalších rolích pak uvidíme mj. Františka Němce, Hanu Maciuchovou či Emmu Černou.

Svou premiéru si Samotáři, jejichž rozpočet se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti miliony, odbudou v dubnu příštího roku pod distribučními křídly společnosti CinemArt, jež je spolu s Českou televizí (tvůrčí skupinou Ivy Procházkové) zároveň jedním z koproducentů filmu.

JAROSLAV SEDLÁČEK, Cinema, listopad 1999

Jak se (ne)točili Samotáři

"Tohle je jediný den, kdy potřebujeme pěkné počasí," zvedá režisér David Ondříček znepokojené oči k ocelově šedé obloze, která se nad pražskými Letenskými sady jen pomalu a těžce rozhoduje, zda dovolí slunci proniknout mléčnou clonou. "Jinak je po celý film zachmuřeno, mrholí, lítá listí. Přesně jako dneska. Jenže tenhle park, to je happy end, kdy se malinko rozjasní - aspoň doufám."

Byl listopadový den, krátce po deváté hodině ranní, takže když nic jiného, svítila ještě naděje. David Ondříček se štábem svého nového filmu Samotáři ovšem připravoval scénu v sousedství ruiny někdejší slavné restaurace Expo 58 už od sedmi - filmaři nastupují se světlem. Letenští pejskaři, kteří nastupují rovněž s rozedněním, podupávali kolem kamery, připravené v místě zvaném "ukradená Diana" (populární soška zmizela do měsíce poté, co sem byla po nákladné restauraci instalována), a vyhlíželi známé herce.

"Hvězd se nedočkají - mám skvělé herce, ale televizním divákům jejich jména zatím asi mnoho neřeknou. Jitka Schneiderová, která hraje hlavní roli, Hanku, hrála princeznu v Jezerní královně. Myslím, že je výborná: žádná ufňukaná poetická dívka, ale tvrdá současná emancipovaná holka se všemi klady a zápory. Pak je tu Ivan Trojan - Ondřej. Nechápu, že ještě nehrál v žádném filmu. Je to úžasný herec, mám z něho radost stejně jako z Dany Sedlákové a Jirky Macháčka. Ten hrál v Mrtvém broukovi a v Návratu idiota, ale myslím, že zatím nenašel, co by mu úplně sedělo. S touhle rolí se hodně ztotožnil, tak uvidíme. Mikuláš Křen je trošku naturščik, ale velmi dobře hrál v Kanárkovi. Vedlejší role hrají František Němec a Hana Maciuchová, a dneska by měl točit Saša Rašilov a Labina Mitevská. Saša, který hraje partnera Hanky, je citlivý kluk, na divadle vynikající, uvidíme, Jak to dokáže prodat ve filmu. A Labina, to je pro mě velký otazník. Je to skvělá herečka, ale musí se poprat s jazykem.

A já vím, jak umí být Češi v tomhle směru malinko až rasističtí. Ale kašlu na to, ta role není samoúčelná, je to určitý katalyzátor děje a mně se hrozně líbí." Ondříček přehlíží alej, kde se bude točit dnešní scéna, a přeje si, aby mu zavolali z autobusu - šatny herce. "Nazkoušíme to, připravíme a pak můžeme v klidu čekat na počasí," rozhoduje, a než dorazí Mitevská s Rašilovem, řídí postavení a pohyb komparsu na scéně: Mim kouzlí s míčkem, hrstka dětí se zájmem přihlíží, pán s dvěma pejsky prochází volně kolem. "Jo, to by měli být taky herci," potvrzuje mi s úsměvem, když žasnu, jak nezvykle oba psíci poslouchají. "Takže to zkusíme," volá Ondříček, a protože Labina je tu o chlup dřív, zastoupí na zkoušce Sašu Rašilova. "Jako kamera!" volá ještě a pak kráčí s dívkou v objetí alejí přímo na objektiv. Výsledek probírá s kameramanem Richardem Reřichou, se Sašou Rašilovem pak jeho nalíčení - domlouvají, že bude nakonec přece jen jiné. "Jo, to nalíčení má ve filmu docela velký význam, ale myslím, že v tuhle chvíli tam vlastně být nemá," komentuje pak své rozhodnutí, aby se Saša šel odlíčit.

Labina má teď chvíli volno. Tahle usměvavá útlá dívka z Makedonie už hrála v oscarovém filmu Před deštěm, ve snímku Michaela Winterbottoma Vítejte v Sarajevu si zahrála po boku slavného Woodyho Harrelsona, s týmž režisérem natočila film Chci tě. Takže žádné neznámé děvče, naopak. Na mou otázku, v čem je hlavní rozdíl mezi natáčením s velkou americkou produkcí, jako byl Miramax, a s pražským štábem Davida Ondříčka, kroutí hlavou: "Jedině v té velikosti. Co do profesionality je to totéž. Navíc s Ondříčkem se nádherně pracuje, protože nechává prostor pro vlastní tvorbu, neříká jdi od-sud tam, ale inspiruje pozitivní energií."

Labina hraje ve filmu dívku, které říká "představitelka ztracené generace". Přichází do Prahy hledat otce, ale ten už tu má novou rodinu a ona ho nezajímá. Dostává se do okruhu lidí, kteří jsou stejně osamělí jako ona. Labina má svou postavu viditelně ráda, soucítí s ní. Ona sama, když netočí filmy, studuje archeol9gii a dějiny umění. Žije napůl v Makedonii a v Londýně, kde má agenta. Studia chce navzdory stoupající filmové kariéře dokončit a jednou... "Zatím, jak to vidím, mám před sebou dost herecké práce. V lednu budu hrát v krátkém filmu své sestry, která je režisérka, na jaře mě čeká jeden francouzsko-anglický film. Myslím, že tak deset let - pokud o mě budou lidi stát - bych se chtěla věnovat herectví, ale pak chci přejít k archeologii."

Saša Rašilov nechce mluvit o obsahu filmu ani o své postavě: "Chci, abyste se na film šla podívat do kina a aby se na něj šli podívat do kina i lidi, co si to teď budou číst. Můžu říct jen tolik, že tady na Letné čekám. Vstával jsem v půl šesté ráno, nalíčil jsem se, oblékl do kostýmu a teď čekám na slunce. Čekání je důležitá věc: čeká se dlouho, dlouho se připravuje a pak je to natočené za pár vteřin, a v těch musí být všechno soustředěné.

Během čekání se bavím o tom, co budu točit. S partnerkou, s režisérem, s kostymérkami, s lidmi ze štábu, s kýmkoliv. Soustředění pro mě není to, že bych se zavřel do svého osobního karavanu - ani kdybych ho měl, jako že nemám. Rád si povídám s těmi, kteří na tom pracují. Film je magická věc, a i když divadla bych se nevzdal, film mě ohromně přitahuje."

Herci jdou čekat do vyhřátého autobusu, režisér mě bere na procházku podzimním parkem. Po úspěšném debutu Šeptej, na jehož scénáři pracoval s Janem Novákem a Tomášem Mašínem, mu tenhle text napsal Petr Zelenka, autor a režisér Mňágy Happy End a Knoflíkářů, společně se svou partnerkou Olgou Dabrowskou.

"Jak jsme se dali dohromady? My se známe se Zelenkou dlouho - filmaři se znají prostě proto, že spolu chodí do školy - ale na FAMU jsme si jeden druhého moc nevšimli. Pak jsme se potkali na festivalu v Rotterdamu, kde bylo Šeptej v hlavní soutěži a Petr měl Mňágu v přehlídce nazvané Mystifikace. Zase celkem nic. Až jednou nás dal dohromady náhodný telefonát. Vyprávíme to takhle: Petr seděl doma, měli s Olgou rozepsaný scénář, a napadlo je, že by mi mohli zavolat. Ale než to stačili udělat, zavolal jsem odpoledne já, jestli něco nemají. Petr tvrdí, že to bylo znamení, a proto se mnou do toho šel. Navzdory tomu, že jsme každý hodně jiný. Nebo proto? Jeden německý psycholog tvrdí, že partneři se vyhledávají podvědomě protikladní proto, že dítě pak má silnější imunitní systém. Tak si říkám, že to v případě našeho filmu třeba bude podobné."

"Jo, bude to něco mezi Šeptej a Knoflíkáři," přikyvuje tomu, co se při tomhle autorském spojení nabízí poznamenat. "Je tam zase to zelenkovské propletení příběhů a vykreslení charakterů, a já se tam pokouším dát atmosféru, která je mi blízká ze Šeptej."

Hrdinům chystaného filmu je mezi 23 a 33 lety a Ondříček tvrdí, že jejich příběh je vlastně docela triviální: holka a kluk, kteří se rozejdou a teď prožívají jiné vztahy. "Jenže v podání Petra může být i taková banalita docela zašmodrchaná, což taky je. Sám jsem měl hrozný problém, než jsem se ten scénář naučil, dokonce i táta mě trošku varoval, že to bude těžké natočit a já nemám tolik zkušeností. Mám sice kuráž a jsem hodně drzej, ale je to náročný film. Vypráví o lidech, kteří nejsou schopni tvořit vztahy. Vidím v tom paralelu - žijeme ve velkoměstě obklopeni davy lidí, ale uvnitř jsme každý sám. Čím víc se civilizace technicky zdokonaluje a životní úroveň zvyšuje, v otázce citů a vztahů k jiným lidem se oddalujeme..."

Od současnosti natáčení se čas děje posouvá malinko kupředu, už do roku 2000. Točilo se na nejrůznějších industriálních místech Prahy, v továrnách, hodně na hlavním nádraží, v Holešovicích, v Karlíně. "Díváme se na Prahu jinýma očima, než bývá zvykem, vidíme ji takovou, jaká opravdu je - i když má romantické prvky."

Zmínka o tátovi navozuje další otázky na vztah a spolupráci se skvělým kameramanem Miroslavem Ondříčkem. Touží natočit společný film? "Dělal jsem s ním jednu reklamu a bylo to hrozně fajn. Samozřejmě mě to láká, ale je tam hodně ale. Musela by to být látka, která je blízká jemu i mně, což je hodně složité, protože náš pohled na svět je sice ze stejného úhlu, ale přece odlišný. Takže bychom se museli nejdřív sejít v látce. Navíc já vidím věci víc stylizovaně, táta je větší realista. Po pravdě řečeno, dřív jsem po spolupráci toužil víc, teď už to tak nepociťuji. Hodně si spolu o filmech poví-dáme, a ještě abychom se třeba nakonec zprudili v práci, to by bylo blbý. Když to přijde, fajn, ale nemůžu říct, že by to byl životní sen nebo cíl.

Ostatně myslím, že táta má radost, že jdu vlastní cestou i že leccos vidím jinak. Přičemž samozřejmě všechno, co říkám i dělám, má kořeny v tom, co mi řekl táta, jak mě ovlivnil. A doufám, že mu přináším i trochu radosti, protože vím, že mu přináším dost starostí. On chodí na plac, chodí i do střižny, plně se o moji práci zajímá, a třeba, když vidí, jak to dělám blbě, je z toho dost nervózní. Jeho pohled obdivuji, jeho vidění světa je naprosto současné. Navíc, jakkoliv je to citlivý člověk, v oblasti filmu je velmi nekompromisní, má strašně tvrdý, řemeslný pohled."

Slunce není nikde vidět, zebou nohy. Odcházím s tím, že zavolám, jak dopadli, a znovu, jako už tolikrát, obdivuji trpělivost filmařů. Na jejich místě už bych byla vzteklá, otrávená a křičela bych do světa, .jak je možné, že v čase počítačových animací se ještě musí čekat na sluníčko. Asi proto, že film je živý organismus a pokaždé se přece jen ošidit nedá...

VĚRA MÍŠKOVÁ, Magazín Práva, 8.ledna 2000

Samotářům klapla poslední klapka

FILM / Konec natáčení se oslavil šampaňským, polibky a objetím

Po jedenašedesáti pracovních dnech skončil režisér David Ondříček a jeho filmový tým natáčecí práce na novém českém filmu Samotáři. Poslední klapka zazněla v neděli ve vestibulu Městské knihovny a Večerník Praha u okamžiku, kdy si všichni zhluboka vydechli, nechyběl.

Na oficiální poslední klapku byli "na plac" přizváni všichni novináři, fotografové i ostatní herci, aby znovu rozjeli scénu, jež obsahovala improvizované dialogy a skeče, které se bohužel do filmu nedostanou. Následovalo bujaré veselí, rozlévání šampaňského a neodmyslitelné objímačky. Pak byli všichni vykázáni z prostor Městské knihovny nekompromisní ochrankou, ale nikdo si nenechal zkazit náladu.

Před budovou se za vydatného deště kumulovaly hlučící hloučky. Ten, kdo měl štěstí a šel po Mariánském náměstí, mohl dostat od hrdinů a tvůrců tohoto filmu podpis nebo si je mohl vyfotit.

My jsme si vytáhli "z hloučku dobré nálady" hlavní tvůrce filmu. "Byl jsem na všech dnech, kdy se natáčelo, a jsem zatím velice spokojen. Teď vše záleží na střihu. Davidovi se podařilo můj scénář v jistých okamžicích vystihnout líp, než jak jsem to napsal", řekl VP Petr Zelenka, který napsal scénář. Dobře naladěn byl i režisér David Ondříček. "Sešla se tu skvělá parta skvělých herců, a tak si myslím, že to na tom filmu bude vidět. Samotáři vznikali daleko přirozenější cestou než jakékoliv jiné filmy. Všichni táhli za jeden provaz a práce je hned, o dost jednodušší. Vůbec nezáleží na tom, kdo má na tom největší zásluhu. I poslední šofér přispěl svou části do velkého kompletu. Rozhodné to není jen můj film," prohlásil sympatický režisér.

Film Samotáři se natáčel především v Praze na turisticky neatraktivních místech, jako Holešovicích, Strašnicích či Letné. Dostal šestimilionový grant z fondu na podporu kinematografie a Česká televize vložila do výroby v současné době 4,5 milionu korun, ale poslední miliony to určitě nebyly. Podle tvůrců se žánrově Samotáři přiřazují k černé komedii o mezilidských vztazích, který by měl odpovědět na otázku, proč spolu nedokážeme žít a proč lidé kolem třicítky jsou odkázáni k věčnému samotářství. V hlavních rolích se představí Jitka Schneiderová, Saša Rašilov, Ivan Trojan, Jiří Macháček, ze starší herecké generace František Němec a Hana Maciuchová. Hudbu složil Jan P. Muchow a Jan Čechtický. V českých kinech Samotáře premiérově uvidíme 12. dubna.

MAREK PEŠKA, Večerník Praha, 14.12.1999

David Ondříček se vrací k filmu

Režisér David Ondříček a scenárista Petr Zelenka připravují snímek Samotáři, jehož premiéra je naplánována na duben příštího roku. Natáčení filmu vrcholí právě v těchto dnech.

David Ondříček sice na pražské FAMU studoval dokumentární tvorbu, ale nahlas dal o sobě vědět až hraným celovečerním snímkem Šeplej. To bylo v roce 1996. Recenze některých kritiků jeho debut pasovaly do pozice českého Trainspottingu a diváci ho vynesli do pozice druhého nejúspěšnějšího domácího snímku roku. Po slibném startu se však Ondříček odmlčel. Chvíli si hrál s televizním magazínem o hudbě ."60" na České televizi, aby nakonec přešel k režírování reklamních spotů. "Reklamy mě bavily a moc naučily, ale jsem rád. že jsem zpátky u celovečerního filmu", přiznává.

Z umělecké letargie vytrhl Ondříčka až scénář Olgy Dabrowské a Petra Zelenky. Tvůrce filmů Mňága - Happy End a Knoflíkáři se totiž tentokrát rozhodl, že vlastní předlohu nechá natočit někoho jiného. Režisér měl tak filmu dodat osobitou atmosféru a zajímavé herecké obsazení. David Ondříček: "Šeptej mám sice rád, ale čas v něm odhalil řemeslné nedostatky. Doufám tedy, že Samotáře už udělám líp. Jejich spád bude daleko strmější. Lidé jsou schopni vnímat daleko rychleji, takže film přizpůsobím moderní řeči."

Davová samota

Kdo jsou Samotáři? Sedm přátel žijících v Praze, z nichž si každý po svém snaží najít snadnou cestu k bezproblémovému životu. Zelenkovi hrdinové se nechávají vláčet různě dlouhými a pokaždé jinak intezivními vztahy, které je po vypršení záruční lhůty opět vrhají do samoty. Podle tvůrců filmu však nejde o samotu vyprazdňující duši, ale o úplné novou dimenzi života. "Rozbodně nejsme přímočaře kritičtí a už vůbec nemoralizujeme. Divákovi se snažíme dát prostor k vlastnímu přemýšlení o problému lidských vztahů, na které se díváme s nadhledem. Vlastně ten film bude i humorný," prorokuje Ondříček.

Jednou z hrdinek Samotářů je i cizinka Vesna, kterou hraje makedonská herečka Labina Mitevská známá z oscarového snímku Před deštěm režiséra Milča Mančevského. "Vesna chce jako každý mladý člověk poznávat nové věci. Je velmi zvláštní, sama v sobě se totiž necítí být bezpečná. Předstírá, že věří v UFO a několikrát denně si myje vlasy. Pokouší se najít sebe i svou ztracenou generaci," vypráví Labina Mitevská, která se svou roli musela naučit v češtině. "Česky jsem se snažila učit už doma v Makedonii a po příletu do Prahy se mi pak s výslovností snažili pomáhat všichni. Čeština patří mezi slovanské jazyky, takže některým výrazům jsem pochopitelně rozuměla hned."

Pokud se český divák od amerického v něčem liší, pak je to v jeho malé schopnosti přijímat cizí přízvuky. "V tomhle je české publikum trošku xenofobní, protože není zvyklé na cizince hrající česky. Někteří diváci vyžadují pražskou češtinu a problém už začínají mít i moravským akcentem. Makedonský přízvuk je poměrně silný, ale Labina je tak silná osobnost, že lidem snad vadit nebude," říká Ondříček. "Její obsazení nebylo samoúčelné. Nad castingem jsem strávil čtyři měsíce. Musel jsem dbát na to, aby do sebe těch sedm hlavních postav nejen zapadalo, ale aby je divák od sebe taky snadno odlišil." V titulcích filmu se tak na čelních pozicích kromě makedonské hvězdičky objeví domácí Jitka Schneiderová, Dana Sedláková, Mikuláš Křen, Saša Rašilov, Jiří Macháček a Ivan Trojan.

Viděno dvěma

Zelenka i Ondříček jsou sice příslušníky stejné generace, přesto se liší nejen délkou svých vlasů. David Ondříček ukazuje, že nejlépe by se dala jejich vzájemná rozdílnost ilustrovat na hudebním vkusu. "Podle Petra jsme generace kytarová, podle mě zase samplerová. A právě z podobných mírných střetů vzniká náš film. Jeden německý sexuolog napsal, že láska je chemická reakce, při které se navzájem vyhledávají partneři protikladných povah. Důvodem je údajně silnější imunitní systém potomka. Tak se dají charakterizovat i Samotáři. To, že jsme s Petrem rozdílní, bude filmu k dobru." Samotáři jsou proto filmem Petra Zelenky, viděným očima Davida Ondříčka. Každopádně zajímavá kombinace.

Spíš se cítím jako scénárista než režisér

Vůbec poprvé se Petru Zelenkovi podařilo Samotáře představit během přímého televizního přenosu z vyhlašování Českých lvů za rok 1998. Četl tehdy před zraky statisíců diváků lehce vulgární pasáž ze scénáře.

Použili jste nakonec ve filmu tu část kterou jste tehdy četl?
Do filmu jsme ji dali, jen Amsterdam, o kterém se hrdinové filmu bavili tenkrát, jsme nakonec přepsali na Bangkok.

Do jaké míry jsou Samotáři autobiografií?
Samotáři jsou ze všech mých scénářů nejvíc inspirováni životem. Milostný vztah přechází ve filmu v erotické přátelství, takže lidé, kteří spolu spí, jsou spíše kamarádi než milenci. Nic si neslibují, mají k sobě navzájem minimum závazků.

Není vám zpětně líto, že jste se do natáčení scénáře nepustil sám?
Vlastně není. Davidovi Ondříčkovi totiž do režírování někdy kecám, ale on je natolik tolerantní, že to snese. Někdy mě samozřejmě sebere pýcha a mám chuť něco opravoval, vzápětí si ovšem naštěstí uvědomím, kdo je režisér. Naopak jsem rád. Nemusím být pořád na place a už neodcházím jako poslední. Jedna věc je vztahy mezi mladými lidmi napsal a druhá je potom zrežírovat. Spíš se tedy cítím jako scenárista než jako režisér. Neumím vybírat správné lidi ani vést herce. Jako režisér teď ale přece jen pro německou produkci připravuji krátký třiceti-minutový film. Bude součástí série erotických příběhů, které natáčejí různí světoví režiséři jako Hal Hartley nebo Ken Russell. Jejich společnost mě láká. To budu dělal na klíč v češtině a s českými herci.

S Davidem Ondříčkem jste se spojil na základě jeho filmu Šeptej?
My už jsme se trošku znali ze školy a z rotterdamského festivalu, kde jsme oba měli filmy, i když tehdy jsme se spolu ještě tolik nebavili. Na Šeptej mě zaujaly složky jako hudba nebo obsazení, slabá mi přišla právě práce na scénáři. Celkový dojem jsem tedy měl spíš negativní. I na Samotářích jsem mu tedy nechal volnou ruku ve výběru hudby a herců. Osobně jsem přivedl jenom Labinu Milevskou.

Předpokládám, že hudbu, která vám při psaní scénáře zněla v uších, David Ondříček ve filmu nepoužije.
Hudba, kterou chce použít, je samozřejmě úplně jiná, než na jakou jsem myslel já, což je naprosto v pořádku. Scénář obyčejně píšete s vidinou nějaké hudby, a když se ve filmu nakonec objeví jiná, všechno perfektně funguje. Tím se netrápím. Na scéně se stejně nepozná, s jakou muzikou byla napsána. Pod Samotáře jsem například poslouchal belgické rockové kapely, ale David pravděpodobně použije komponovanou hudbu Honzy Muchowa a skladby českých tanečních skupin jako Ohm Square nebo Ecstasy of Saint Theresa.

PETR BÍLEK jr., Nedělní noviny, 5.12.1999

Filmový dárek dostanou diváci až v dubnu
Dlouhé hledání Samotářů

Poslední klapka 5 napětím očekávaného filmu Samotáři se ozvala před vánočními svátky, ale diváci tenhle dárek dostanou až v dubnu. Současný příběh o komplikacích s navazováním partnerských vztahů označuje režisér David Ondříček za zvláštní druh romantické, ale i hořké komedie, kde i nejvážnější scény doprovází absurdní humor. Ke scénáři si dlouho hledal cestu a doufá, že výsledek bude ve srovnání s prvním titulem Šeptej odlehčenější. Petr Zelenka se po cenami ověnčených Knoflíkářích tentokrát spokojil s rolí scenáristy. Proč? "Abych se sám na sebe podíval s odstupem, " vysvětluje.

(kap), Týdeník televize, 10.-16.1.2000

Ondříček, Zelenka go it alone together

A pair of the most successful, young Czech filmmakers are cooking up another trendy, offbeat probe into the heart of Generation X, Prague style.

Shooting is expected to be completed in early December for Samotáři (Loners), directed by David Ondříček, whose first feature was the 1996 hit Šeptej (Whisper). Co-writer Petr Zelenka made the even more successful Knoflíkáři (Buttoners).

Their new film, co-written by Olga Dabrowská, like Buttoners tells simultaneous, overlapping stories a la Jim Jarmusch. Seven messed-up young Praguers (one is a Macedonian woman passing through town, played by Labina Mitevska of Before the Rain) try to make sense of their lives, but blow it. The soundtrack is by Ecstasy of St Theresa's frontman Jan P. Muchow.

Loners has a tentative release date of April 12. A print with English subtitles should screen at Cinema Evald starting the following week.

K.K., The Prague Post, 24.12.1999

Film Samotáři by se měl stát hitem, tvrdí režisér David Ondříček

V takzvaně filmařsky neokoukaných lokalitách připravuje v Praze a okolí svůj druhý celovečerní film Samotáři režisér David Ondříček. Náročné natáčení snímku, který vzniká podle scénáře Petra Zelenky a Olgy Dabrowské, by mělo skončit v noci z 10. na 11. prosinec a do kin přijde 12. dubna roku 2000.

Praha - Tento týden se tvůrci usadili v prostorách Mánesu, kde pracovali s několika desítkami komparzistů. Přestože se Samotáři natáčejí nepřetržitě již padesát dní, připravovala se jedna z úvodních scén, v níž se představuje sedm hlavních hrdinů. Kromě zkušené Hany Maciuchové a Františka Němce se na place střídají mladí herci, jako je Jitka Schneiderová, Dana Sedláková, Saša Rašilov, Ivan Trojan, Mikuláš Křen a Makedonka Labina Mitevská. V krátké pauze se režisér David Ondříček přiznal, že na rozdíl od prvního natáčecího dne, kdy jim po celou dobu nepřetržitě pršelo, se již vše v dobré obrátilo. "Máme tu výhodu, že jsme k našemu vyprávění potřebovali spíše špatné počasí. Smůlu jsme měli pouze na závěrečný záběr, který jsme chtěli natáčet za takové "happyendové" atmosféry. A na tu jsme čekali tři dny, což nás stálo dost peněz."

Váš debut Šeptej byl vyloženě nízkorozpočtový film. V jakých finančních mantinelech se pohybujete nyní?
Tentokrát se již jedná o běžný, téměř vysokorozpočtový projekt, jehož náklady odhadujeme na 22 milionů korun. Velmi nám pomohlo Ministerstvo kultury, které na Samotáře věnovalo šestimilionový grant. Díky mému kamarádovi jsme také v těchto dnech obdrželi příspěvek od slovinské vlády v hodnotě 120 tisíc marek.

Pomohlo vám při shánění peněz jméno Petra Zelenka?
Samozřejmě. Do jisté míry to byl sňatek z rozumu, protože každému zvlášť by se sháněly peníze mnohem hůř. Vzhledem k tomu, že Samotáře sám produkuji, vím, že je to založené především na důvěře a neutuchající píli, s jakou člověk musí obcházet nejrůznější firmy a žádat je o finanční výpomoc.

Vraťme se k filmu. Snímek Šeptej byl určen výhradně mladému publiku. Je tomu tak i u Samotářů?
Přiznám se, že nedokážu přesně říct, komu bude tento film určen. S Petrem Zelenkou máme totiž oba dosti netradiční smysl pro humor a navíc se snažím, aby celé ztvárnění působilo hodně moderně. Možná proto to opět osloví nejvíce mladé diváky. Přesto jsem přesvědčen, že Samotáři budou hitem.

Zelenka ukázal v Knoflíkářích značně odlišný druh humoru, než používáte vy. Nestává se to předmětem sporů scenárista kontra režisér?
Samozřejmě že to mezi námi často jiskří. Díky tomu ale vzniká tento film. Platí na něj totiž heslo: Protiklady se nejvíce přitahují proto, aby imunitní organismus potomka byl co nejsilnější. Díky našemu odlišnému vidění světa by tak mohl vzniknout zajímavý hybrid, který by měl působit kompaktním dojmem.

O čem váš příběh vypráví?
Petr Zelenka říká, že je to o klukovi a holce, kteří se na začátku filmu rozejdou a na konci se zase sejdou. Když to slyším, musím se smát. Vím totiž, co všechno se mezi tím stane. Je to neuvěřitelně komplikovaný příběh, který se skládá ze čtyř propletených povídek, jež lineárně plynou. Vyprávíme přitom o osamělosti, neporozumění, omylech, nafoukanosti a neschopnosti odpouštět. Celé se to však snažíme podávat s místy až absurdní nadsázkou.

JAKUB LEDERER, Slovo, 3.12.1999

Ondříček natáčí film o samotářích

PRAHA - Muži a ženy jsou dva různý druhy, konstatuje v úvodní scéně filmu Samotáři Petr, jedna z hlavních postav. O vznikajících a zanikajících vztazích, o setkávání a rozchodech snímek Samotáři vypráví. Po kladně přijatém debutu Šeptej se režisér David Ondříček pustil do dalšího projektu podle scénáře Petra Zelenky a Oly Dabrowské v těchto dnech natáčí film Samotáři. Podle režiséra by měl být film "co nejsoučasnější", děj se odehrává v naší době a takřka výlučně v Praze. Poměrně běžné problémy v partnerských vztazích či spory s rodiči prožívá sedm hlavních hrdinů Hanka (Jitka Schneiderová) a Petr (Saša Rašilov), kteří se na začátku filmu rozcházejí, Vesna (Labina Mitevská), která pátrá po svém otci, Ondřej (Ivan Trojan), jenž stále miluje svou bývalou přítelkyni Hanku, jeho žena Lenka (Dana Sedláková), která má přes Ondřejovo podivné chování pocit, že jejich vztah funguje, Jakub (Jiří Macháček), který zapomíná, se kterou slečnou právě chodí, a Robert (Mikuláš Křen), poněkud zhýralý mladík, jehož pohled na svět změní až smrt matky. Osu příběhu tvoří vztah Hanky a Petra. Poté, co se Hanka od něj odstěhuje, Petr ve svém životě trochu tápe a na jedné ze svých večerních procházek se setká s prostitutkou Annou. Film, který byl podpořen Státním fondem ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie částkou 6 milionů korun, má rozpočet asi 25 milionů korun. Uveden bude v 15 kopiích 13. dubna 2000.

Nebojím se ničeho, co je obtížné

V těchto dnech natáčí David Ondříček svůj druhý film Samotáři. Jednu z rolí přijala makedonská herečka Labina Mitevská, u nás známá z filmu Před deštěm.

Proč jste si vybrala právě tento snímek?
Především díky Petru Zelenkovi, který scénář napsal. Velice podporuji východoevropskou kinematografii a chci pracovat s mladými talentovanými lidmi z této části světa. Líbil se mi scénář, protože mnoho vypovídá o naší generaci. Cítím se občas také jako jeho hrdinové. Patřím ke generaci, která nemůže nalézt cestu, ... správnou cestu. Není tu komunistická, socialistická, ale ani kapitalistická společnost... Jsme v jakémsi přerodu. Tento film se zabývá mnoha vážnými věcmi, které se nás dotýkají. Navíc si nemyslím, že je to film jen o české společnosti. Myslím, že je univerzální o mladých lidech a o tom, co se s nimi děje. Petr Zelenka velmi dobře vypráví příběh, štáb se skládá z talentovaných lidí. Myslím, že to bude silný film.

Studujete historii umění...
Před tím, než jsem natočila film Před deštěm, jsem nechtěla být herečka. Abych řekla pravdu, nebyla jsem si jistá, že v tom chci pokračovat. Nyní studuji, ale zároveň si pozorně vybírám některé projekty. Dělám oboje. Herectví je víc vzrušující, víc mě baví...

Jaké máte plány?
Momentálně pracuji na krátkém filmu; režisérkou je moje sestra, která studuje v New Yorku... Původně jej chtěla točit v New Yorku, ale poté se rozhodla, že když to je příběh o Makedonii, musí vzniknout v Makedonii a ne v USA.

Myslíte, že je pro herečku nezbytné hrát v zahraničních filmech, aby se stala známou?
Nedokážu si představit, že bych měla být jen makedonskou hvězdou. Krása herectví je odlišná v různých zemích, jazycích, kulturách. Když pracujete v cizích filmech, je to obtížné, ale myslím, že přínosné. A já se nebojím ničeho, co je obtížné. Nikdy jsem nehrála v makedonštině, vždycky v jiném jazyce. Ráda bych samozřejmě točila i doma, ale jako herečka chci růst. Je výborné, že se v Evropě vytvářejí "evropské" hvězdy. Myslím, že není dobře mít jen české, francouzské, italské star. V každé z těchto zemí je tolik dobrých herců, že by byla škoda, aby je neznali i lidé v zahraničí.

PETRA DOMINKOVÁ, Lidové noviny, 9.11.1999

FRAMES

Samotáři. Nový film Davida Ondříčka (Šeptej). Nový scénář Petra Zelenky a Olgy Dabrowské (Knoflíkaři). Nová hudba Jana P. Muchowa. Začátkem října se rozeběhlo natáčení tohoto dílka tvůrců mladých a oblíbených, premiéra je naplánována na duben 00. Slibný soundtrack bude podle Honzy Muchowa z jedné čtvrtiny postavený na scénické hudbě, zbytek doplní skladby od Ohm Square, Extáze, a dalších zatím neurčených kapel. "Současná hudba - asi tak se to dá nejlíp říct. Je to film o mezilidských vztazích, takže nechci podkreslovat rozchod nějakým symfoňákem ala Star Wars. Smyčce třeba ano, ale křehké", říká Muchow.

SAŠA MICHAILIDIS, TRIP 10, říjen 1999

Ondříček točí Samotáře

Na novém filmu Samotáři se sešel režisér úspěšného filmu Šeptej David Ondříček s tvůrci dalšího populárního snímku Knoflíkáři Petrem Zelenkou a Olgou Dabrowskou, kteří k Samotářům napsali scénář. Ondříček začal tuto "černou komedii o mezilidských vztazích" natáčet posledního září, s premiérou se počítá na duben příštího roku.

Podle Petra Zelenky by měl film odpovědět na otázky, proč spolu nedokážeme žít a proč lidé kolem třicítky jsou odkázáni k věčnému samotářství. Režisér však chce poněkud obrousit hrany tomuto záměru a nejít do konfrontace.

Rozpočet filmu odhaduje Ondříček na 18 až 20 miliónů korun, z toho grant fondu na podporu kinematografie činil šest miliónů, televize do výroby vložila částku 4,5 miliónu korun, za což má práva k uvedení na obrazovce na 50 let.

Do hlavních rolí filmu režisér obsadil například Jitku Schneiderovou z pražské Ypsilonky, Danu Sedlákovou, která hostuje v pražském Činoherním klubu a v Liberci, litevskou herečku Labinu Mitevskou, Sašu Rašilova z pražského Divadla Komedie, Ivana Trojana z Dejvického divadla, Jiřího Macháčka z Divadla Sklep, ale i Hanu Maciuchovou a Františka Němce. Hudbu složí Jan P. Muchow.

VĚRA MÍŠKOVÁ, Právo, 6.10.1999

Dva generační filmaři spolu chystají Samotáře

P r a h a - Tvůrci dvou úspěšných generačních snímků, David Ondříček (Šeptej) a Petr Zelenka (Knoflíkáři), kteří si žertem přezdívají "pokolení režisérů elektrických kytar", se sešli nad společným projektem nazvaným Samotáři. "Je to pokus o vyloženě současný, co nejsoučasnější film na téma, kam jsme to dospěli, když lidé kolem třicítky spolu nedokáží žít a dávají přednost samotě," shrnul včera Zelenka, jenž tentokrát zůstal - spolu s Olgou Dabrowskou - pouze v roli scenáristy. "Ale režíruju to já," kontroval vzápětí Ondříček, jenž si přibral i funkci producenta, "a já nechci žádné moralizování, čili mi půjde víc o nadhled."

Příběh o lásce s prvky černé komedie zasazený do dnešní Prahy, která prošla podle režiséra za tři roky takovou proměnou, že si na hlavním nádraží připadá jako v New Yorku, má sedm hlavních, vesměs mladých postav. Jednu z nich, cizinku "cosi hledající" a mluvící "roztomilou češtinou", představuje makedonská herečka Labina Mitevská, kterou proslavil Mančevského oscarový snímek Před deštěm. "Loni jsem seděla v porotě chotěbuzského festivalu, kde jsme dali hlavní cenu Knoflíkářům," vypráví Mitevská. "Říkala jsem si, že je natočil zajímavý začátečník - a najednou stál Zelenka vedle mne, vyprávěl mi o novém scénáři, já si ho přečetla a bylo rozhodnuto. Stejně se mi rozbušilo srdce, když jsem viděla film Šeptej. Mám pocit, že v Čechách existují velmi talentovaní lidé," míní herečka, jejímiž partnery budou Saša Rašilov, Jiří Macháček či Jitka Schneiderová.

Po jedné noční předtáčce začne natáčení Samotářů zítra, premiéru v počtu patnácti kopií plánuje Cinemart na duben roku 2000. Současně vyjde nahrávka hudby, jejímž autorem bude stejně jako u filmu Šeptej Jan P. Muchow, a komiks, který se zrodil z ilustrací scénáře. A jak se Zelenka s Ondříčkem podělí o zásluhy v případě úspěchu, či naopak o díl viny v případě prohry? "Jedno i druhé budeme sdílet společně," míní režisér, zatímco autor scénáře soudí, že rozdíl stejně nepoznají. "Tvůrci si vždycky myslí, že mají úspěch, takže z toho vyjdeme v každém případě dobře," říká Zelenka, který Samotáře originálně propagoval už při vyhlašování Českých lvů. Přečetl tehdy z pódia v přímém přenosu kontroverzní úryvek ze scénáře - a dnes se směje, že to projektu podpořenému státním fondem kinematografie a Cinemartem vyneslo i příspěvek České televize. "Příště přečteme něco ještě daleko drsnějšího," slíbil Ondříček.

MIRKA SPÁČILOVÁ, Mladá fronta DNES, 29.09.1999

David Ondříček začal natáčet černou komedii o milostných vztazích

Praha - Je ještě možné někoho věrně a trvale milovat? Není už dnešní svět příliš bizarní a životní cesty příliš individuálně zaměřené? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokusí odpovědět nový celovečerní film Samotáři, který o minulém víkendu začal podle scénáře Petra Zelenky (Knoflíkáři, Mňága - Happy End) natáčet mladý režisér David Ondříček. "Ve Spojených státech by náš příběh zařadili mezi romantický žánr. Já bych Samotáře spíše charakterizoval jako černou komedii o milostných vztazích," uvedl Ondříček, který před třemi lety debutoval snímkem Šeptej. Podle Zelenky připomíná scénář spíše divadelní hru. "Hodně se v něm mluví a je zde hodně hlavních hrdinů. Proto by také spousta nápadů měla vzniknout přímo na place," říká Zelenka, který v Samotářích vypráví o sedmi mladých lidech žijících v Praze. "Jejich situace odráží v pestrých barvách chaos, v jakém žijeme i jaký přebývá v našich hlavách. Každý z nich se pokouší po svém si nějak ulehčit život a všichni navíc zakusili cosi, čemu se dříve říkalo milostný vztah."

Pro tvůrce bylo velmi důležité nalézt odpovídající herecké představitele, kteří dokážou v pravou chvíli i improvizovat. Kromě zkušené Hany Maciuchové a Františka Němce se před kamerou objeví mimo jiné Saša Rašilov, Mikuláš Křen, Jitka Schneiderová a Jiří Macháček. Největší hvězdou by se měla stát makedonská herečka Labina Mitevská, která se proslavila rolí v oscarovém filmu Před deštěm a ve snímcích Chci tě a Vítejte v Sarajevu.

Natáčení Samotářů, jejichž rozpočet se pohybuje mezi 18 až 20 miliony korun, by mělo trvat asi osm týdnů. "Budeme pracovat především v Praze, která se podle nás za poslední dobu dosti změnila. V ryze současném příběhu se proto pokusíme využít netradičních pohledů na naši metropoli," tvrdí Ondříček. Na jeho film se mohou diváci těšit od 12. dubna příštího roku.

JAKUB LEDERER, Slovo, 29.9.1999